Občanští demokraté se budou muset v předvolebním boji vypořádat nejen s největším politickým rivalem Jiřím Paroubkem, ale i s vlastním zakladatelem Václavem Klausem a rebelujícími Pražáky. A jak to vypadá,  půjde na všech frontách o boj velmi konfrontační, kde se na čistotu a fér plej hrát nebude.

Šéf ČSSD už se nechal slyšet, že v parlamentních volbách chce získat podporu absolutní většiny voličů, aby se obešel bez koaličních partnerů. Stejně jako ve vlastní straně by nejraději vládl sám, přinejhorším s podporou komunistů jako ve většině krajů. Červnové volby do Evropského parlamentu budou podle něj prvním a podzimní předčasné volby druhým poločasem jediného zápasu, kde půjde o jediné: říci ne Topolánkově vládě. Podobné heslo už visí na billboardech v České republice. Paroubek hodlá získat voliče i na populární tváře, přišel s nápadem dát na kandidátku Ústeckého kraje, kde bude sám kandidovat,  známou herečku Kateřinu Brožovou a hokejistu Jiřího Šlégra. Měli by mu tam pomoci k rekordnímu výsledku. Moc nadšení tím mezi svými stranickými kolegy ale nevzbudil, a tak obě celebrity budou muset projít klasickým sítem stranických primárek. Možná to nakonec dopadne podle představ nejvyššího šéfa stejně jako na sjezdu ČSSD, kde se nejdříve delegáti vzbouřili proti nalajnovanému scénáři volby místopředsedkyně strany, ale nakonec její zvolení stejně nechali na stranickém vedení, protože spěchali domů. Přes všechny drobné rozmíšky a umírněné protesty zezdola si většinou Paroubek prosadí, co chce.

Sociální demokraté mají oproti ODS jednu výhodu, úspěch v krajských a senátních volbách je stmelil a dodal chuť a sebevědomí i do úsilí získat moc na centrální úrovni a co nejvíc křesel v Evropském parlamentu.

Zato ODS jde do evropských voleb v době, kdy se ještě úplně nevzpamatovala ze ztráty krajů i podrazu vlastních poslanců při vyslovování nedůvěry vládě. Mnozí se také těžko vyrovnávají s odchodem čestného zakladatele ODS a dlouholetého předsedy strany Václava Klause krátce potom, co ho s rizikem rozkolu ve vládní koalici horko těžko prosadili znovu na Hrad. A prezident se jim s vděčností jemu vlastní bohatě odměnil. Nejenže posvětil zradu poslanců ODS, podpořil vznik nové pravicové strany, která bude ve volbách konkurovat ODS, ostentativně nedorazil na oslavu stranických narozenin,  ale teď pár týdnů před prvními letošními volbami dokonce zveřejnil otevřený dopis „jednomu z řadových členů ODS“, v němž kritizuje současné vedení strany. Podle Klause strana opustila principy a hodnoty a posunula ji doleva. Tvrdí, že za ODS mluví hlasy, které se snaží popřít vše, co dlouhá léta a složitě budovali, a že ho trápí, jaké myšlenky a osobnosti dnes ODS prezentují. Odcházející ministr Ivan Langer pak na plná ústa prohlásil, že Václav Klaus se stal bohužel politickým soupeřem Občanské demokratické strany.
S Klausovými útoky na vedení strany úměrně stoupá odvaha Topolánkových odpůrců. Šéf pražské ODS a primátor Pavel Bém, který na kongresu ODS proti Topolánkovi neuspěl, dnes  nechce, aby předseda strany vedl v podzimních předčasných volbách volební kandidátku strany v hlavním městě. A argumentuje tím, že by byla vhodnější jeho kandidatura v regionu domovském, tedy moravskoslezském. Ale ať se to Bémovi líbí nebo ne, Topolánek už se dávno z Ostravy přestěhoval do Prahy a pražskou kandidátku vedl i před třemi roky, kdy byl současně i celostátním volebním lídrem. A bývá pravidlem ve všech stranách, že si předseda vybere sám.

Kandidovat v Praze je navíc sázka na jistotu. Praha na rozdíl od většiny krajů  zůstává modrá a s největší pravděpodobností hraničící s jistotou se to ani do podzimu nezmění. Každý, kdo tedy v Praze povede kandidátku ODS, bude vítěz, i kdyby jeho strana celkově propadla. Proč si tedy nechat ujít v případě volební prohry alespoň malou náplast?

Libuše Frantová