Kdo již delší dobu sleduje aktivity extrémistů, nemohl přehlédnout, že jejich dlouho plánované akce v centru metropole naprosto selhaly a během večera se změnily z demonstrace odhodlání a síly ve směšnou frašku. Zatímco za působení bývalé vlády a ministra Ivana Langera se zásahy proti neonacistům zdály jako boj s větrnými mlýny, policie i justice bezmocně přihlížely řádění rasistických násilníků a sám ministr jen opakovaně hovoříval o kapajících krůpějích a zamýšlel se, kdy možná jeho pohár trpělivosti přeteče, nejen nejaktivnější neonacisté povětšinou sdružení pod hlavičkou neoficiálního Národního odporu, ale i sám předseda legální Dělnické strany Tomáš Vandas vesele provokovali. Byly to pro ně zlaté doby rozmachu, bujných nadějí a zábavných zkoušek, co všechno bezzubá demokracie snese.

Tomáš Vandas promluvil v sobotu 13. září 2008 v Durynsku na neonacistickém srazu Fest der Völker spolu s nejznámějšími neonacisty Evropy. Zahrál si na politika, zkritizoval evropské poměry a německým kamarádům sdělil, že „minulost nás nesmí rozdělovat, naopak budoucnost nás nacionalisty všech evropských zemí musí spojit." Tím se veřejně přihlásil k tomu, co se již v té době šeptalo téměř všude, že totiž Dělnická strana sympatizuje s neonacisty. Namísto aby se tehdejší pan ministr Langer řídil platnými zákony České republiky, které propagaci hnutí směřujících k podněcování nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §198 a §198a mají postihovat, choval se jako dobromyslný Škrhola a amatérsky mudroval o míře Vůdcova provinění slovy, že Vandasova cesta do Durynska je "další kapkou k rozpuštění této strany."
 
V té době již vedení dříve pouze populistické Dělnické strany, v němž jsou lidé dosti podivné anamnézy včetně komunistických papalášů a potrhlých sládkovců, přivedlo posléze Dělnickou stranu do řad neonacistických organizací, přičemž tato strana začala ochotně poskytovat platformu dalším a ještě radikálnějším hnutím, jako například Národnímu odporu, který pořádá pochody oslavující holocaust. Laxnost a tolerance státní moci vůči neonacistům vyústila v takzvaný janovský pogrom, kdy před rokem, 17. listopadu 2008 proběhla v ulicích Janova bitka mezi naonacisty a policií. Zatímco se Vandasovi hoši pokoušeli v Janově zmasakrovat Romy a zapalovali policejní auto, právě v ten den měl rozesmátý pan ministr na starosti pouze praktickou ukázku letu do USA bez víza. A pak následoval nepokrytě nacistický pochod Ústím nad Labem k narozeninám Adolfa Hitlera a bezprostředně nato žhářský útok na spící rodinu ve Vítkově.

Všeobecně je známo, že k rozpuštění Vandasova spolku nedošlo, neboť Langerovo ministerstvo předložilo soudu takový materiál, který by neobstál ani ve sporu o sousedovu králíkárnu. Nemá asi smysl pátrat po tom, zda šlo o záměr. Já osobně myslím, že ano. V téže době si bujná dělnická strana založila mládežnickou organizaci Dělnickou mládež, která již bez servítků začala propagovat německý nacismus, rasismus a hrubý antisemitismus.

Zatímco předchozí regulérní vláda předstírala, že nacismus je cosi, s čím se bude společnost muset naučit žít, neboť s ním nelze nic dělat, takzvaná úřednická vláda se dala čila do díla. Je ošidné spekulovat o tom, že tito noví lidé nemají spoutané ruce různými podivnými závazky, nicméně za několik měsíců dokázali, že stín neonacismu je nikoliv nutnou daní za svobodu, ale že jde o normální kriminální jednání, které je nutné i možné postihovat jako každou jinou kriminalitu. A nacisté do té doby sami sebe stylizující do podoby neohrožených nadlidí se začali rychle rozkládat. Stačilo jen několik týdnů zvýšené péče, vyšetření rasového útoku ve Vítkově, pár zátahů a regulérní procesy s pachateli a dikce extrémistů se změnila. Z agresivních a vulgárních výkřiků se stala ufňukaná hra na mučedníky, „disidenty“, o bojovnících se najednou hovoří buď jako o „tátech od rodin“ nebo jako o „dětech“, zdůrazňují se drobná bebíčka utržená při zatýkání. Také se množí vzájemné obviňování a spory mezi jednotlivými frakcemi hnutí.

Pro Dělnickou stranu měl být 17. listopad v Praze vzepětím hrdosti árijské rasy a strany zvláště. Neonacisté se svolávali na svých fórech a slibovali si, že si zopakují bojovou slávu Janova, tentokrát ale přímo v srdci země, před zraky veřejnosti, o níž předpokládali, že jim bude tleskat stejně, jako jim tleskali někteří obyvatelé sídliště v Janově. Měla to být velká paráda a snad i vítězství. Tomáš Vandas sliboval, že se projde po Národní třídě a zval své věrné, aby jej následovali. Chtěl si zahrát na pokračovatele studentské revoluce. Pravda je, že se mu podařilo pronést pár slov před Národním divadlem, než  jeho tlupu policie poslala pryč.

Pak se však revoluce tak trochu zvrtla. Že šlo o fiasko, potvrzují i nářky na nacistických internetových fórech. Především se do matičky Prahy dostavily opilé bandy takzvaných agroskínů, což jsou venkovští mladíci hrající si na tvrdé hošany. Prozradí je spolehlivě to, že nemají tu správnou módu a styl uvědomělých nacionálních socialistů. Namísto takzvaného black block nebo ještě lépe nenápadného civilu, nosí všude a stále zastaralé bombery a kanady. Ideově silně zaostávají, jejich cílem je nalábat se piva a za hojného říhání vyhledávat pouliční rvačky. Praví árijci jsou z toho poněkud rozčarovaní, tím spíše, že jednotlivé skupinky takto vystrojených příznivců Dělnické strany ztratily v Praze orientaci a míjely se, aniž došlo ke kýženému sjednocení. Poté, co byla uzavřena Národní třída, někteří zmatení venkované se raději vydali zpátky k vlaku, jiní se snažili zapojit do boje.

Určitým oživením a vyvrcholením árijské logistiky bylo vylodění v Normandii, totiž invaze na parníčku označeném nápisem ZOO Praha. Loď přistála u náplavky Na Výtoni, což prý byl jakýsi náhodný manévr, neboť původně plánovanou pláž Omaha bojovníci přehlédli, či možná jen nezvládli kormidlo. Tento historický čin navigátorského mistrovství neonacistů byl nejen nejdůmyslnějším manévrem bitvy o Prahu, ale nepostrádal i jistou poetiku, smysl pro humor a nadsázku. Na břehu však již čekali policisté a zatímco shora na mořské vlky z Národního odporu posměšně a pohrdavě pokřikovali pochodující občané, kteří si užívali oslavy 17. listopadu, národně odporující chlapci byli rychle pacifikováni, případně odváženi v poutech. Jediným náznakem bojového hrdinství bylo to, že jeden z neonacistů omdlel.

Bloudění jednotlivých nacistických oddílů pražskými ulicemi stejně jako komický pokus chlapců z Národního odporu o vylodění odhalil krizi, která již po nějakou dobu skrytě rozhlodává nerozbornou jednotu Dělnické strany a jí zastřešených spolků. Rok po „bitvě o Janov“, která byla ostudou České republiky, se ve stínu radostných oslav dvaceti let svobody motaly zmatené hloučky bijců demoralizovaného a prakticky rozloženého českého národně socialistického hnutí. Nikdo je nevítal potleskem, nikdo jim nenosil pivíčko a svačinky. Tisíce lidí míjely truchlivé postavy Vandasových věrných, aniž jim stály za pohled.

Nikdo nečeká, že zločinecká subkultura neonacismu zcela zanikne, není to pravděpodobné. Ale stejně jako prakticky vyšuměla Národní strana se svým zastydlým obrozenecko-fašistickým patosem, 17. listopadu vyšumělo satanské fluidum novodobých nacistů. Z árijských rytířů, hrdých vlků, ochránců bílé rasy se stali obyčejní opilí kraválisté, zmatení joudové a paroplavební komici, jimiž vždy ve skutečnosti byli. I to bylo vítězstvím demokracie, sice vítězstvím neokázalým a vůbec ne definitivním, ale v tak pěkný den to byl hezký dárek pro svobodnou společnost.

Pro Prvnizpravy.cz
Věra Tydlitátová