Zdroje jsou, prohlásil kdysi předseda vlády Špidla. Nebo poprsí, jak se teď škodolibě říká v novinářských kuloárech. To se našlo taky. Současné vnady nemají nic společného s dmoucími se ňadry redaktorky Blesku, na nichž kdysi usnul alkoholem a pohledem zmožený poslanec ODS Petr Kott… Vždycky jsem záviděla dámám, které si mohly do záňadří strčit  třeba milostný dopis. Nebo mikrofon.  Zjišťuji, že jsou prý kolegyně, které dokáží v poprsí ukrýt i celý diktafon.
 
Inu…. Zdá se, že to není inteligence, co určuje kvality žurnalistiky. Přišlo se na to  prý tak, že led dioda, svítící při nahrávání, onoho politika neodolatelně přitahovala a on mluvil a mluvil...

Celý příběh by byl docela legrační. Kdyby… kdyby nahrávání poslance Škárky nespustilo krizi vládních stran a bezpečnostních agentur s bizarními nahrávacími rekvizitami za skříněmi poslaneckých ložnic a poněkud nepozměnilo žurnalistická „pravidla“.  Každý novinář – a můžeme to tepat, jak chceme – holt získává některé informace off record. Možná je to nemorální, ale bez instituce vzájemné, i když čistě utilitární důvěry by nejspíš nevěděl nikdo nic (mimo kolegů, pracujícího zásadně s policejními a zpravodajskými odposlechy). A tak dohoda „já vám to tedy řeknu, ale neřekl jsem vám to“ platí od té doby, co je žurnalistika žurnalistikou.

Zdroj neví, ale tuší, že je dokumentován (co kdyby) a novinář ví, že citaci zdroje (i když ji má dokumentovanou) nesmí zveřejnit. „Off the record“ není totéž, co „not on tape". Požadavek nezveřejnění neznamená, že výrok třeba nebude chtít slyšet editor nebo šéfredaktor (co kdyby …to byla kalouskovská „mystifikace“). Pravidlo,  povinné na některých profesionálních akcích diplomatů, politologů i politiků povoluje veřejně citovat vyjádřené názory, ale zakazuje uvádět jejich autory. To je ale pravidlo džentlmenů, kam jsou novináři připouštěni pouze tehdy, pokud toto pravidlo neporušili. Trestem je nebýt už nikdy nikam pozván.

Pravidlo A. A. Fair, což je pseudonym právníka a spisovatele detektivek Erle Stanley Gardnera, známého nejen Perry Masonem, ale i projektem Soud posledního odvolání (The Court of Last Resort), praví, že  „férové“, ale hloupé je diktafon vypnout při „not on tape“ rozhovoru, pokud nemáte v kapse zapnutý ještě diktafon druhý. Kdyby vás kdokoliv včetně zdroje obvinil z nepřesné citace či z nactiutrhání, vždy byste měli mít informační převahu. Nebo pojistku sklerózy. Jednak v možnosti i po letech citovat „doslova“, jednak v možnosti doložit při akceleraci případného konfliktu citaci záznamem. Použít nic z toho nemusíte, ale když nevypnutý záznam nemáte, ani nemůžete. Spoléhat se na paměť je někdy ošidné. Což může být v určitých momentech problém. Tímto „pravidlem nedůvěry“ pro případný soud posledního odvolání se stává rutinní „off the rekord“ či  „not on tape“  kontakt novinářů a jejich zdrojů napínavou detektivkou, mnohdy hororem.

Ti, kteří ujišťovali, že nenahrávají, ale nahrávali, aby pak bez důvodu, ale „ve veřejném zájmu“  záznam zveřejnili ke škodě zdroje, posunuli pravidla jinam. Příště už  nikdo nikomu  nic neřekne, protože bude mít strach. Prašivost je nakažlivá. Paranoia také. Politici možná  budou redaktorům  předávat informace pouze v sauně či turecké lázni, což je ostatně starý špionský trik.

Proč se nahrávka Škárky zveřejnila, když jím předaná informace nebyla potvrzena z nezávislého zdroje? Kdo zkoumal pravdivost? Rozbuška sama nikdy výbuch nevyvolá. Ale dá předem připravené události do pohybu.

Kuloárových příběhů, drbů a pomluv jsem za dlouhá léta, která trávím v parlamentu, vyslechla dost a dost. Diktafon jsem si do výstřihu nikdy nestrčila. Proč také. Křepelky přenechávám jiným. Média nyní rozjela koordinovanou bombastickou operaci, během níž sehnala i nahrávku Víta Bárty z porady ABL a záznam údajného rozhovoru Kristýny Kočí z kavárny. Projev mladého ambiciózního manažera neříká nic, co by se studenti pokročilejších kurzů PR, mediální komunikace či investigativní žurnalistiky neučili. Učí to i každého studenta bezpečnostních studií. Příběhy Maty Hari, Josphine Baker  či Anny Chapman jsou známé. Metoda bude fungovat i za sto let, pokud do té doby  nevymřou chlapi.  Že se dá takto z něčí postele telefonem řídit stát, je, pravda, novinka.
 
Ostatně – víte vy, čtenáři a diváci, co vše si vyprávěli šéfredaktoři na té schůzce o Kalouskovi a zvýšení DPH z periodického tisku, kterou možná  „někdo“ má či nemá nahranou? Co vše bylo součástí plánu, jak zvýšení DPH zabránit? Zděšené ticho na jedné straně a pobavené ticho na druhé straně po nečekaném informačním průvalu znamená, že ne vše bylo tak úplně nevinné. Kalouskova „mystifikace“ splnila varovný cíl, i když také nic nového neprozradila.

Chudák televize Nova si myslí, že může konkurovat masakru probíhajících dějů: „Dobrý den, ráda bych Vás upozornila na čtvrteční díl 10. řady Kriminálky Las Vegas. Tentokrát budou kriminalisté řešit vraždu přímo na pódiu při hudebním vystoupení!“ No, to je dost slabý... a je o reprízu.

Mediální rady prý nejsou akceschopné. No, jak které. Rada ČTK je akceschopná až až. Pro sebe a své oblíbence dokáže udělat cokoliv. Rozhlasová rada je poněkud paralyzovaná, což je možná docela dobře, vzhledem k tomu, kdo v ní sedí. Legrační je, že se do rozhlasu vrátil Petr Pleva, poslanec, který neměl rád ani rozhlas, ani televizi veřejné služby, ani ČTK, neboť Kartágo musí být zničeno. Kartágo ovšem přežilo a tak se Pleva měl kam vrátit (pro neznalé – před mnoha a mnoha lety do sněmovny Pleva z toho rozhlasu přišel a tak mu musela instituce držet židli. Od roku 1996 do roku 2010).. Možná to bude taky tím, že někteří radní by Kartágo nenašli, ani kdyby je za to platili.

Televizní rada pracuje standardně.  Málo akceschopnosti, kterou jí vyčítali z neznámých důvodů někteří poslanci (ti mají ovšem v těchto dnech úplně jiné starosti),  zřejmě spočívalo v tom, že poté, co televizi obsadila Vojenská policie, nezačali radní chaoticky pobíhat a „řešit“ nastalý konflikt moci a média.  Zato konali novináři. Kamery, ukazující fyzickou schopnost elitních vojáků přeskočit metr vysokou překážku dokázaly, jak mírumilovný jsme národ. Každý si holt akceschopnost představuje jinak. Čekali snad poslanci, že radní budou bránit budovu chvaty asijských bojových umění? 

Dynamika mediální situace, kdy mnohá média přešla na minutové zpravodajství z vládního bojiště, akceleruje i komentátory. Kupodivu málokdo z nich se dokáže ubránit vulgárním a bulvárním titulkům. Politika čtvrté cenové skupiny nesměřuje k nějakému rozuzlení, protože čistý nezůstal nikdo. Jiné politiky nemáme. Stejně jako nemáme jiné novináře a jiné voliče.

Pro Prvnizpravy.cz
Irena Ryšánková