To už ví dneska každý – titul z Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.

Komu bylo někdy podezřelé, že všichni politici, významní úředníci nebo vlivní podnikatelé se hrnuli studovat do Plzně, i když renomované právní fakulty působí v řadě dalších měst včetně Prahy nebo Brna, už mají jasno. V určitých kruzích zjevně platilo: když studovat, tak v Plzni. Nebylo to kvůli mimořádně kvalitní výuce, brilantním vyučujícím, ale kvůli podivnému systému rychlostudia, při kterém bylo možné získat toužený titul bez přijímacího řízení, zkoušek, diplomové práce a zřejmě i osobní účasti. Jak jinak si vysvětlit, že chomutovská starostka Ivana Řápková, která v Plzni získala titul magistr, si po čtyřech letech od ukončení fakulty nepamatuje jména vyučujících, dokonce ani jméno vedoucího nebo oponenta své diplomové práce. Pokud má takové problémy s pamětí, jak asi chudinka trpěla, když si do hlavy soukala třeba dějiny práva. Ale naštěstí zřejmě něco tak ponižujícího jako „obyčejní“ studenti dělat nemusela, stejně jako někteří jiní vlivní nebo solventní zájemci o získání titulu. Už samotná funkce nebo naditá prkenice je zřejmě dostatečnou zárukou inteligence, alespoň pro dnes již naštěstí bývalého děkana a proděkany unikátní plzeňské fakulty. Je velká škoda, že v knihovně školy chybějí desítky diplomových či disertačních prací významných právníků a politiků. O jaké geniální myšlenky tak nejspíš přicházíme. Jenže při tak náročném studiu, kdy musí zájemce o titul zvládnout pět let studia během pouhých dvou měsíců prázdnin, někdy holt už na psaní diplomky nezbývá čas.

Kolik se u nás teď asi pohybuje právníků, kteří viděli skripta nanejvýš z rychlíku? Kolik jich rozhoduje v justici, radí na státních úřadech nebo zastupuje v advokátních kancelářích? Bude zajímavé sledovat, kdo z těchto podvodníků o neoprávněně získaný titul přijde. Zatím prý zpětné odebírání vysokoškolských titulů zákon o vysokých školách neumožňuje. Asi nikdo při psaní a schvalování této normy nepředpokládal, že akademická sféra se stane rejdištěm obchodníků s tituly. Ale je přece jasné a na to snad nemusí být žádná zvláštní pasáž v zákoně,  že každá nepoctivě získaná věc má být vrácena, ať je to majetek nebo akademický titul.  

Co je na celém skandálu nejsmutnější, je však skutečnost, že taková poptávka není po dobrém vzdělání, ale jen po cáru papíru, který opravňuje mít před jménem honosný akademický titul. Proto se na plzeňských právech nekšeftovalo jen při přijímacím řízení, jak bývalo třeba obvyklé v minulém režimu, když byl na vysoké školy nával a kdy se většina zájemců nedostala na školu prostě jen proto, že nebylo dost míst. Smůlu pak měli většinou ti, kdo neměli dělnický původ nebo rodiče s rudou knížkou, případně dostatečnou hotovost. I když i tehdy měli někteří díky protekci studia snadnější, museli si přednáškami, zápočty i zkouškami projít.  Dnes už jsme pokročili. Kdo by se šprtal na každou zkoušku, sepisoval seminární a diplomové práce, ztrapňoval se před komisemi? Jak je vidět, jde to i bez toho, pokud má ovšem moc nebo peníze. Takové výhody nejsou určitě určeny pro každého smrtelníka.

Čím dál víc mi vrtá hlavou několik otázek. K čemu je ministerstvo školství a akreditace pro vysoké školy? Že by o podivném kšeftu s tituly nevědělo, když bleskovým a bezpracným studiem zřejmě prošly nejméně desítky, možná stovky lidí? Nevyhovovalo to náhodou politikům, kteří se mohli bezpracně domoci něčeho, co jiné stojí pot a úsilí? Jak dlouho by šokující praxe pokračovala, kdyby se na ni nepřišlo náhodou díky plagiátorské práci bývalého proděkana fakulty Ivana Tomažiče? A je plzeňská fakulta opravdu jen ojedinělou vlaštovkou?