Jiří Kouda: Konstruktivní opozice? Ani náhodou!

KOMENTÁŘ

Rozdělování funkcí v Poslanecké sněmovně vede i sociální demokraty k úvahám, jak se mají postavit k budoucí vládní koalici.

24. června 2010 - 07:00

Od roku 1996, kdy ČSSD umožnila menšinové pravicové vládě Václava Klause její existenci a vyfasovala za to předsedu sněmovny (Miloš Zeman), se také usilovala o poměrné zastoupení stran ve vedení dolní komory parlamentu. Byla to však snaha daná jen faktem, že spolu s komunisty měla dostatečnou převahu – od roku 1998 dokonce 111 hlasů – aby po etapě opoziční smlouvy umožnila na osm let i místopředsedu z řad KSČM. Následně se poměrně rozdělily i funkce šéfů výborů, komisí a dalších orgánů sněmovny. Nicméně do roku 2006 nebyla ČSSD ochotna přepustit šéfa sněmovny opozici. Na kritiku opozice i novinářů tehdy sociální demokraté přezíravě a s úsměvem jen krčili rameny. Nyní se ji to vrací stejným „gentlemanským“ gestem ODS, TOP 09 a VV: Můžete dostat místopředsedu, ale pozor na Zaorálka, toho nechceme. Jakešovský seriál „jakmikvy, takmikvy“ pokračuje. Tuhle tuplovanou facku si svým způsobem ČSSD zaslouží.

Na druhé straně, pokud se koalice domnívá, že to tak bude navěky, žije v bludu. Za několik let se ji to může vrátit stejnou mincí. Nikomu se očividně v České kotlině nechce omezit platnost teze, že „vítěz bere vše“. Jak to říká Radek John? Konec studené války? Zajímavý projev arogance.  Navíc je skutečností, že strana, která volby prohrála, za odměnu získá všechny nejvyšší ústavní funkce – premiéra, předsedu sněmovny, když už má předsedu Senátu a prezident je nominantem ODS, a nyní, po krátkém topolánskovském intermezzu, opět vlídným poradcem strany, kterou zakládal.

Sociální demokraté jsou bezesporu otřeseni volebním vítězstvím, které je nyní téměř uvrhlo v parlamentu do politické bezvýznamnosti. Každá funkce, kterou jim milostivě koalice nabídne, bude z tohoto pohledu možná dobrá. Ovšem ponižující. A pokud nebude nabídka výborů aspoň zachovávající kontrolní funkce, tak si bude muset ČSSD hodně rozmýšlet, jak se ke koalici postaví.

V samotné sociální demokracii se ovšem od voleb táhnou úvahy vycházející ze zkratkovitých analýz (Oto Novotný), které by měly vrhnout levicovou stranu do politického středu, oslovit střední vrstvy a mladé. Huš! ČSSD se sice zbavila Jiřího Paroubka, ale jinak se nic nezměnilo. Kým tedy chtějí ony střední vrstvy a mladé oslovit? A hlavně čím?

Už vidím celou plejádu lidí současného vedení ČSSD jak mění svoji rétoriku, politický obsah a jde konstruktivně na ruku asociálním reformám utahování opasků koaličních stran. A to jen proto, že pravice letos vyhrála volby do sněmovny. Posun do politického středu by sociální demokraty rozplizlo a vlastně by se stali zbytečnými (něco podobného se stalo Bursíkově Straně zelených) . Vyklidili by pole komunistům jako jediné levicové straně, a to bez ohledu na to, co si o komunistech myslí většina populace.

ČSSD nezbývá, než být ostrou opozicí, byť není třeba tvrdit, že stranou s „nulovou tolerancí“. Technické zákony, nebo eurounijní směrnice v zásadě procházely bez větších problémů za jakékoliv politické konstelace. Stejně tak zeštíhlení sněmovny. Problémy koalice-opozice by se nemusely vyskytovat u protikorupčních opatření, omezení imunity a některých racionalizačních úvah v rámci exekutivy – např. sloučení některých ministerstev.  To jsou ale svým způsobem věci pro normální lidi bezvýznamné.

Ale u norem, které bude koalice předkládat v oblasti daní, reforem důchodového, zdravotního systému nebo sociální oblasti a budou mít přímý brutální dopad na nepříliš movité občany, se musí ČSSD postavit zásadně proti. Nelze tudíž třeba jen „zmírňovat“ dopady takových zákonů v parlamentu. Vždyť téměř všechny dosud zveřejněné dohody budoucí koalice jsou v příkrém rozporu  s celkem umírněným programem ČSSD (když se očistí od 13. důchodů a podobných populismů).  Například nemůže třeba chtít snažit snížit školné z 20 tisíc na 10 tisíc za rok. To by bylo nejen směšné, ale poté, co školné jako princit odmítala, by se stala „spolupachatelem“ jeho zavedení.

Vedení ČSSD často hledí na zahrniční vzory. Jenže v posledních letech se právě  sociálnědemokratické strany v západní Evropě podílely na krájení sociálního státu (Labour Party s Tonym Blairem, nebo německá SPD s Gerhadem Schrödrem, zvláště milovaným špičkou ČSSD), který to prováděl programem Hartz IV., což nakonec vyřadilo SPD mimo vládní sesle.). Čeští sociální demokraté by si měli najít svoji parketu.

Ostatně se dá předpokladat, že koalice pravicových stran bude prosazovat své hlavní zájmy – likvidaci sociálního státu – silou.  A opozici k tomu nepotřebuje.  Tak ať si pravice tento kufr nese sama.

Pokud si sociální demokraté v tomto ohledu zachovají jednotný a dopředu odhadnutelný postoj, mohou to ho zůročit v dalších volbách.

Pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda