Nechá ho dotáhnout alespoň české předsednictví Evropské unie, jak by si přál nejen Mirek Topolánek, jeho evropští partneři, ale dokonce i politický rival vládní koalice předseda ČSSD Jiří Paroubek?

Těžko říci. Václav Klaus je jako prezident, který už příště nemůže na post hlavy státu kandidovat, nevyzpytatelný. Na rozdíl od většiny předních politiků mu příliš nezáleží ani na Evropské unii, která se sune směrem, který se jemu osobně nelíbí. Svržením Topolánkovy vlády je navíc vážně ohroženo v Senátu schválení Lisabonské smlouvy, kterou si prezident nepřeje a proti které tak razantně vystupoval on i jeho věrní. Třeba jeden z odpadlíků vládní koalice – Jan Swippel - uvedl podporu ODS Lisabonské smlouvě ve sněmovně jako jeden z hlavních důvodů, proč potopil vládu. Jestli tak učinil spolu s Vlastimilem Tlustým s posvěcením prezidenta, se dnes můžeme jen dohadovat.

Ale jedno je jisté: prezident se opět stává hybatelem politického dění, znovu k němu vzhlížejí politici i veřejnost, zase někoho zajímá, co řekne a udělá. A pokud se rozhádaní politici spolu rychle nedohodnou na předčasných volbách a podobě kabinetu, který by do té doby vládl s většinovou podporou ve sněmovně, bude role prezidenta zcela zásadní. Už nyní se známou ironickou povýšeností dal najevo „prázdnému a falešnému“ Topolánkovi, že jeho kralování v čele Evropy další tři měsíce vůbec nejsou jisté, když prohlásil, že nepřipustí „neřešení situace, tedy setrvávání v dnešním provizorním stavu, jak někteří spekulují, například do konce našeho předsednictví Rady Evropské unie“.

Je odhodlán jmenovat pouze takovou vládu, která bude založena na politické dohodě ve sněmovně, protože „přeběhlictví jako metoda vzniku vlád“ pro něj nepřichází v úvahu. A slovy, že „tento způsob vytvoření minulé vlády nás přivedl do dnešní situace“, tak Topolánkovi vmetl do tváře, že si troufale vytvořil vládu, která se prezidentovi už kvůli přítomnosti zelených vůbec nelíbila, místo toho, aby se poslušně spojil s Jiřím Paroubkem a získal v dolní komoře pohodlnou většinu poslanců, jak si přál on i jeho oblíbenec Pavel Bém. Ostatně, jak nevidí rád kabinet se šéfem zelených Martinem Bursíkem, si neodpustil připomenout ani na sjezdu sociálních demokratů, kam překvapivě pár dnů před pádem vlády přispěchal. Málokdo věří, že tak jen chtěl dát po letech na Hradě veřejně najevo svoji příslovečnou nadstranickost.

Ale opravdu přivedl politickou scénu do dnešní situace „způsob vytvoření vlády“, jak vykřikovala dosud sociální demokracie a nyní to tvrdí i prezident? Nebyl to spíš patový výsledek voleb, způsobený  nepříliš spravedlivým volebním zákonem, který nepřinesl vítězné koalici s většinou voličů i více mandátů ve sněmovně? A nezavinil to spíš tehdejší přístup Jiřího Paroubka a jeho strany, která svojí tehdejší stovkou mandátů blokovala sedm měsíců jakékoli politické řešení včetně volby předsedy Poslanecké sněmovny?

Nebyl to šéf sociální demokracie, kdo prohlašoval, že už má být konečně pověřen jako předseda druhé vítězné strany sestavením kabinetu, když první ani druhá Topolánkova vláda nezískala ve sněmovně důvěru? Netvrdil tehdy Paroubek jako první, že on už potřebných 101 hlasů má v kapse? Možná je to trochu moc otázek najednou, ale volby v roce 2006 nejsou tak vzdálenou historií, aby si na období těsně po nich nemohl každý vzpomenout a lehce si tak na ně odpovědět sám. To jen mnozí politici včetně samotného prezidenta zřejmě trpí absolutní ztrátou paměti.