Na začátku roku 2009 se přitom očekávalo, že bude volen pouze nový generální ředitel ČT, což měla být událost mediální sezony, od které mnoho politických lobbistů a příživníků očekávalo užitky – ať už v podobě vylepšení krizí zmítaných rozpočtů, nebo vylepšení pozic politiků ve zpravodajství. Znovuzvolení Jiřího Janečka otevřelo ale otázku, kterou on sám nastolil při svém prvním jmenování: kdo si vlastně přeje silnou, nezávislou a respektovanou Českou televizi? Před šesti lety Janečkův syn Richard konfrontoval před první volbou za generálního ředitele ČT otce s otázkou, má-li se člověk za své ideály a své „lepší já“ prát.

Od té doby televize veřejné služby ušla nicméně notný kus cesty. Janeček vyhnal množství pijavic, přisátých k pokladně ČT, stabilizoval rozpočty i výrobu, personální obsazení managementu čeká nyní na poslední úpravy. Ze dvou programů ČT se vysílání rozšířilo na čtyři, v plném běhu je digitalizace, vznikl multiplex veřejné služby, televize pracuje racionálněji a efektivněji. Samozřejmě – vše jde dělat ještě lépe, ale v takovém kolosu, jakým je Česká televize, platí o to více, že vše je uměním možného.

Permanentní teror, pod kterým udržovala od voleb 2006 generálního ředitele ČRo Václava Kasíka partička budižkničemů, zvaná Rada Českého rozhlasu, pod vedením takových „osobností“, jako Dana Jaklová, Jiří Florián, Ladislav Aderlík-Jíša, Antonín Zelenka a spol. už celkem zevšedněl. Sice celý rok všichni očekávali, že mohou Kasíka každým dnem odvolat, protože to byla prvořadá touha Rady, ale zároveň bylo jasné, že potřebují ještě alespoň jednoho zrádce. Dlouho nebyl. Až v červenci, kdy náhle zmizel ředitel Národní knihovny, člen ČSSD Pavel Hazuka. Nikomu se neozýval, nikomu nebral telefony. Jen možná vrátnice Lidového domu věděla své, ostatně, dveře se tam prý netrhly. Po náhlém zjevení tohoto muže, který byl předtím vždy Kasíkovým zastáncem, bylo celkem jasno. Zlomená páteř a charakter se utajit nedá a tak se konečně, hlasem hrdinného Pavky Morozova – pardon – Pavla Hazuky, podařilo Václava Kasíka shodit. Důvod? Otázka jistoty pětačtyřitisícového platu jednoho bývalého učitele a jeho naprostá závislost na politické nominaci. Ke Kasíkově pádu došlo na mimořádném zasedání Rady. To by v tom byl čert, abychom alespoň jedno médium veřejné služby nerozhoupali, že … A tak byl Kasík 22. července odvolán. Šest radních bylo pro, dva slušní radní – Maria Ptáčková a Bohuslav Zoubek – byli proti. Rozhodující zbytek Rady přitom několikrát porušil zákon i svůj vlastní jednací řád s takovou neomaleností, že se veškerá v sále přítomná veřejnost divila. Nestalo se nic. Poslanci, kteří by měli dbát na dodržování zákona o Českém rozhlase, významně mlčeli.

Na post generálního ředitele pak ta samá část Rady vítězně zvolila Richarda Medka. Muže, kterého kdysi jako vyhozeného z České televize Kasík živil a který odměnou za to několik let útěšně mydlil v zákulisí Kasíkovi schody. Muž, kterému se konečně splnil sen – mít konečně reprezentativní funkci. Brát stopadesát tisíc měsíčně za nic. Alespoň si to myslel… Zapřísáhl se Radě, že ji bude ctít a milovat, zničí všechno, co se Kasíkovi za deset let podařilo vytvořit. Pokusil se. Pokusil se zpochybnit průběh půlmiliardové rekonstrukce historické budovy na Vinohradské (která se stala oficiálním důvodem Kasíkova odvolání). Taky slíbil, že nenáviděnou stanici pro mladé, kteří nejsou budoucností tohoto národa, promění v nepřetržitý proud plků a zřídí v rozhlase funkci politického poradce. Kterýpak z radních, si ji pro sebe vymyslel? Kasíkovu kancelář převzal po vzoru Rudých gard tak razantně, že ani Kasíkovi nedovolil dopít si kafe. Na zbrusu novou funkci se těšil tak, že si zapomněl odpárat i účtenku z rukávu svého zbrusu nového saka. Rada jásala, mikáda vrhala optimisticky zářivé záblesky. Ne ovšem na dlouho.

Holt kdo umí, umí. A někdo si myslí, že funkce ředitele rozhlasu je v podstatě jen taková repre funkce, že. Nu, i ředitel rozhlasu musí občas rozhodnout a něco podepsat. A Medek podepsal. A pak dostal prý srdeční slabost a pak byl psychicky vyčerpán a pak… Je prosinec a Medka naposledy viděli v rozhlase v půli října. Taková rychlost božích mlýnů se jen tak nevidí. Úplný Jan Pavel I. Ten se vyznačoval tím, že byl ve funkci papeže čtrnáct dní. Mikáda pohasla. Zdá se, že už je načase hledat nového ředitele…

Jak to bude s novým ředitelem,  se neví vlastně ani v ČTK. Že Rada ČTK dokáže měnit právní názor tak rychle, nikdo netušil. Četka si na sebe vydělá sama, takže schvalování jejích zpráv ve sněmovně byla docela nuda a celkem nikoho neiritovala. Až letos… A byla to legrace nad jiné.

11. června oznámil Milan Stibral, který ČTK vedl od roku 1993, že je po těch letech unaven a hodlá odejít do důchodu. Rada jeho rezignaci na funkci přijala a jala se volit nového generálního ředitele. Vypsala výběrové řízení. A ejhle… Nestal se jím kupodivu ten, který se jím dle představ páně Stibralových stát měl, ale Radim Hreha, bývalý ředitel STV. Och, jaká nepříjemnost. A co s tím budeme dělat? Snažili se radní a snažil se i Respekt, jmenovitě jeho redaktorka Silvie Lauder (dříve Blechová), která o Hrehovi zveřejnila již ve chvíli, kdy se stal jedním z finalistů, brutálně nactiutrhačný článek. Tak nactiutrhačný, že i jindy krotká etická komise Syndikátu novinářů musela uznat, že je tendenční, ač si etičtí komisaři mezi sebou vyměňovali maily o tom, jak toho Hrehu vlastně nemají rádi. Holt smůla.

Respekt na to, že se Hrehy zastali slovenští odboráři a dokonce jeho nástupce – generální ředitel STV Štefan Nižňanský, tak nějak nereagoval. Respekt pouze následoval křiku televizních rebelů-odborářů OS Média, kteří se nikdy dříve žádného novináře nezastali.  OS Média se, zdá se, stal oblíbencem radních ČTK, neboť právě jeho představitele si radní pozvali na svou schůzi, aniž nechali slyšet druhou stranu, jak praví stará zásada spravedlnosti "Audiatur et altera pars". Po návštěvě odborářů se radní rozhodli  spolu s náhle oživším  Stibralem, že jeho rezignace je neplatná a že vlastně on je i nadále ředitelem ČTK. Stibral se nejspíše jednoho jitra probudil a zjistil, že se mu vlastně do důchodu nechce. Ovšem ředitelem už byl Hreha – člověk "odjinud". Léta skrývaný plán na postupné chudnutí a postupnou  privatizaci ČTK vzal s ambiciózním projektem nového ředitele za své. Ten by mohl nadělat škody, že …. Vždyť nemá řádné "vazby"… Copak ta četka asi tak úzkostlivě skrývá, napadlo by soudně myslícího člověka. Ne tak členy Rady ČTK. Po několika humorných schůzích Rady zasedla i mediální komise sněmovny. Zde postupně vyšlo najevo, že proti odvolání Radima Hrehy z funkce ředitele ČTK, do níž nikdy nenastoupil, nebyla Miroslava Moučková, která to celou dobu tvrdila, ale radní Jan Bohdal, který pomluvám o Hrehovi nevěřil, neb ho osobně zná ze svého bývalého pracoviště. A také vyšlo najevo, že radní Ondřej Šefčik, v civilu vysokoškolský pedagog Masarykovy univerzity v Brně (gratulujeme) napsal slovenským odborářům oficiální mail, ve kterém pravil, že Slováci nemají co strkat nos do záležitostí České republiky. Doslova. Mít na univerzitě pedagoga s tímto typem myšlení je asi v Brně běžné, protože tam učí i předsedkyně Rady ČTK Pavla Valčáková, jejíž cimrmanovské výstupy ve Sněmovně patrně časem zlidoví.

Stibral opět pohodlně usedl do svého křesla.  Co si o něm kdo myslí, je mu zjevně jedno (asi na něco šetří).  Hreha se soudí, protože byl řádně zvolen.  Majstr, který měl být podle všeho tím vyvoleným (nám to nějak nevyšlo, že …) může být (prozatím) v klidu. Sněmovna rozjela proces odvolávání Rady, který přerušila. Brněnští členové Rady Vlačáková a Šefčik, zvolení za ODS, žebrali úspěšně  u poslance ODS Petra Plevy (také z Brna), který prohlašuje, že se s odvoláváním Rady ČTK nehodlá unáhlovat. Komunistka Moučková, jejíž je to zjevně poslední štace, zase žebrá u bývalého předsedy KSČM Grebeníčka, kterém zjevně nevadí, že lhala a komunistům svým jednáním udělala ostudu.  Eleanor Rasmussenová zase běhá za lidovci, kteří během odvolávání Rady ČTK dělali obstrukce. Lze to pochopit. Grebeníček bude poslední období ve Sněmovně a už do žádné jiné Rady svého člověka nedostane. Pleva je už dávno odstaven z brněnské kandidátky ODS a lidovci jsou na hraně volitelnosti. A kdo by jim tam navolil jiné „jejich“ lidi?  Jediným bojovníkem, který prohlašuje, že to, co se v četce děje, není normální, je sociálními demokraty zvolený radní  Bohdal a předseda Stálé komise pro sdělovací prostředky Parlamentu, poslanec a stínový ministr kultury za ČSSD Vítězslav Jandák. „Jejich“ sociálnědemokratický radní Bohdal se ukázal jako jediný, kdo si uprostřed právního nihilismu zachoval zdravý rozum.

Nejklidnější silou se ukázala v roce již skoro loňském  Rada Česká televize. Její členové navzdory drbům, fámám a intrikám, v červenci přes masivní výhrůžky zvolili do křesla generálního ředitele opět Jiřího Janečka.

Političtí šíbři se pokoušejí i nadále média veřejné služby diskreditovat.  Jedni tvrdí, že nevědí, co je to veřejná služba, jiní to vědí, ale vědět nechtějí. Předseda senátní mediální komise, senátor ODS Oberfalzer, si veřejnou službu představuje jako oficiální zvaní xenofobů a neonacistů ze zahraničí. Další pak, věrni radikálnímu libertariánství Ayn Randové, považují jakékoliv daně a poplatky za zločin proti svobodě jednotlivcově a Českou televizi, Český rozhlas, ale i Národní divadlo či Národní muzeum navrhují zrušit. Nejraději by privatizovali i Karlštejn. K čemu takovou zříceninu? A jejich voliči je za tu míru smyslu pro humor zvolí do Evropského parlamentu stejně, jako kandidáta Edvarda Kožušníka. I takoví jsou voliči ODS.

Starý rok končí. Jeho události je ale potřeba si nicméně stále připomínat, abychom stále věděli, kdo je kdo a odkud je. Co se skrývá za jednotlivostmi a že stromy tvoří les. Ten nový rok čeká na další události, které by občanům ukázaly, s jak starostlivou péčí a láskou ti jejich politici stále pracují pro jejich blaho. Vtip je v tom, že jedna polovina národa si to blaho představuje přesně opačně, než ta druhá. A daně nechce platit nikdo. No,… tak všechno nejlepší do nového roku.

Pro Prvnizpravy.cz
Irena Ryěánková