Bouřlivá debata, která se u nás kolem dioxinů strhla a dosud trvá, ať už v tisku či v ostatních médiích, nebyla jen debatou odbornou, akademickou či politickou. Ve velké míře se do ní totiž zapojila také česká veřejnost. A právě ta vyslala směrem k výrobcům i obchodníkům dost jasný signál. Mezi českými zákazníky je zájem kupovat české potraviny a cena při tom nemusí být zdaleka rozhodujícím faktorem pro to, jaké zboží spotřebitel zvolí.
Stále zůstává část zákazníků, pro které je cena nejdůležitějším údajem, a i ti musí mít záruku zdravotní nezávadnosti nabízeného zboží. Na druhou stranu dnes existuje velká skupina lidí, která jednoznačně preferuje potraviny vyrobené z domácí zemědělské produkce. Bohužel, a v tom vidím jeden ze svých úkolů, evropská legislativa zatím nezaručuje, že má zákazník možnost jednoznačně zjistit, odkud pochází suroviny, z nichž jsou prodávané potraviny vyrobené.
Paradoxně tak může nastat situace, kdy kuře, původem z Číny, uloží v Čechách do polystyrénové vaničky z Albánie a zabalí do igelitové fólie z Turecka. Na vrch pak nalepí nápis ‚český výrobek‘. Když si dnes otevřu leták od jakéhokoli obchodního řetězce, zbožím, které je označené jako ‚český výrobek‘ se to tam jen hemží. Ale kdyby někdo začal do důsledku pátrat po původu surovin, z nichž je onen český produkt vyroben, možná by potřeboval zeměpisný atlas …
Jsem proto přesvědčený, že by se na obalech potravin údaje o původu surovin, alespoň těch hlavních, měly uvádět. Navrhl jsem tedy v Bruselu při nedávném jednání zemědělců, aby v rámci EU měly vejce, vepřové a drůbeží maso vlastní rodné listy, které by úřady, prodejce i spotřebitele snadno a rychle informovaly, odkud výrobek pochází. Výmluvy dovozců a obchodníků na zbytečnou byrokracii v dnešní době elektronických sítí a podobných vymožeností neobstojí, zvlášť když jde o naše zdraví.
Ivan Fuksa