Konečně se něco v té Evropě děje a nemohou za to Klausovi herecké výkony a jeho světové velikášství, naši sportovci, ani výkon Topolánkovy vlády, ale dílo Davida Černého. Diskuse, emoce, vášeň, rozhořčení, omluvy. To vše je jak v umění tak i v běžném životě impulsem pro zamyšlení a vnímání světa z jiných úhlů. Jakákoli diskuse je podnětná a inspirativní, pokud se ovšem nejedená  o dílo Davida Černého.

Osobně mne mediální bouře kolem Entropy Davida Černého vedla k zamyšlení, že celé Evropské společenství více zajímá a pobuřuje turecký záchod, než například odkaz Jana Palacha, vzrůstající vliv neonacistických hnutí, problémy sociálně nejslabších skupin obyvatel atd.  Dokáže vůbec naše a evropská společnost diskutovat o věcech vážných se stejným zaujetím a rozhořčením a vášní jako je tomu v případě díla Davida Černého? Dokážeme se zabývat  stejně  euforicky a celoevropsky  potřebami invalidů, lidí na okraji společnosti, odkazy druhé světové války, morálními kodexy, týrání dětí atp.? Obávám se že nikoli. Média, lačná po senzacích, sáhnou stokrát raději po kontroverzním díle Davida Černého, než po etických, sociálních a celospolečenských problémech. Skandál se totiž prodá lépe, než diskuse o Janu Palachovi a Janu Zajícovi, kteří se obětovali, aby tak upozornili naší společnost, že bychom neběli být  lhostejní a sobečtí.

Lidé se chtějí bavit, a tak jim média prodávají zábavu. Prodávat pietní projevy konané u příležitostech vzpomínek na tragické milníky naší minulosti je velice nezáživné, a proto neprodejné. Stejně tak je tomu v případě aktuálních problémů. Oproti tomu silikonové poprsí světových a našich modelek, skandály politiků, provokativní výroky Václava Klause a dílo Davida Černého plní světová média, neboť se jedná o velice lukrativní artikl. Ostatně není nad čím naříkat. Tak tomu prostě je. K paradoxu dochází v momentu,  kdy se zbulvarizovaná společnost pohoršuje nad dílem umělce, který svým pohledem asociačně ztvárňuje jednotlivé evropské státy. To se najednou  všichni jako jeden muž, mohou přetrhnout, aby se zaštítili morálkou, etikou a dožadují se náprav a omluv.

Nebylo snad Německo nacistické? Neovlivňuje snad Slovenskou kulturu a politiku maďarská menšina? Nepamatují si snad čeští návštěvnici Bulharských kempů za minulého režimu, turecké záchody? Nejsou snad Italové fanatickými fanoušky fotbalu? Ano, Slovensko, Bulharsko, Německo i Itálie se dají ztvárnit i jinak a způsob, jakým to učinil David Černý je jedna z možných forem. Jedná se o jeho svobodný názor. Mohli bychom se snad zlobit a rozhořčovat, pokud by naši zem ztvárnil jako „tuneláře“?  David Černý učinil po svém. Můžeme se bavit o tom,  proč a co je na tom pravdivého či zajímavého atd. Namísto diskuse se však  zakrývá a omlouvá.

Je pravdou, že David Černý sliboval účast šestadvaceti zahraničních umělců, což se nestalo, ale  stejně jako humor, je podvod čistě českým charakteristickým znakem. Co jsme chtěli, to  máme.  To jsme my…   

Myslím si, že se z Davida Černého díky naprosto hloupé a ubohé fenomenizací jeho díla nestává umělec, ale politik, který namísto umění předvedl definici a základní charakteristiku jednotlivých členských států EU. Poněkud tak ovšem dostává na frak demokracie a možnost svobodného projevu o něž byl naší vládou David Černý požádán. Tak to udělal a je z toho diplomatický skandál a musí vrátit peníze. Žijeme opravdu v  Evropě, která hájí práva na vlastní názor, když se  umění vnímá jako akt diplomatické urážky a na řadu přichází zahalování, omlouvání a možná, že dojde i k pranýřování? Skutečně žijeme ve svobodné společnosti? Já již o tom pochybuji. Nepřipadá mi  příliš svobodné, aby se umělec musel děsit toho, že jeho dílo vyvolá diplomatický konflikt a že si to někdo bude brát osobně a nechá troufalého umělce zavřít. To už tady mnohokráte bylo!

Davidu Černému fandím nikoli proto, že lhal, ale proto, že  dokázal, že Češi mají důvtip a dokáží vnést trochu vzruchu do zatuchlých vod evropské šedivosti.  Humor je pro náš národ nejsilnější zbraní a jediným národním pokladem, který nás sceloval jak za habsburské monarchie, tak i za nacistické okupace a období totality.

Nechť  si jednotlivé státy, které se cítí zneuctěni, zahalují co chtějí, ostatně jejich přístup k Černého Entropě o nich mluví mnohem zásadněji, než jeho dílo samotné.  Ani zahalení tureckého záchodu však nezakryje neomluvitelnou lhostejnost a pokrytectví, které jsou naším  skutečným problémem  a o němž se raději mlčí.