Jiří Kouda: Sociální stát jen pro někoho?

Nejen v době hospodářské krize  byla otázka zachování sociálního státu zemitým sporem pravice a levice.

24. června 2009 - 07:00

Nejen v době hospodářské krize  byla otázka zachování sociálního státu zemitým sporem pravice a levice. Nyní vyplula na povrch spolu s poklesem tempa výroby, nezaměstnaností a zátěží pro sociální systém státu.

Lidé v Česku jako nikdy dříve se nepotkali s důsledky tak hluboké kapitalistické krize. Průzkumy naznačují, že obavu ze ztráty zaměstnání začínají prostupovat i skupinami obyvatel, které ještě loni tvrdily, že se o práci nebojí. Týká se to středních a vyšších příjmových skupin. Blednou již mnozí programátoři, a pot se objevuje i na rtech už středního a dokonce vyššího managementu.

Běžně však bylo možné slýchat, že sociální dávky v Česku jsou nastaveny příliš „velkoryse“, že jsou „zneužívány“. V poslední době byl pak poslední argument nahrazen tvrzením, že jsou dávky „takové, že zadlužují zemi a budoucí generaci“. A to nikoliv jen z úst politika pravicového ražení, nýbrž docela normálních lidí, kteří jsou vyděšeni mediální masírkou růstu státního dluhu. Dnes dosahující bratru bilion korun. Primitivní náznaky egoismu, kdy se staví mladí proti starým, kvůli důchodům, už lze vypozorovat. Strašící ekonomové a politici ale nedoplňují, že české zadlužení je daleko za jinými zeměmi a lotyšský či maďarský syndrom brutálního utahovaní opasků není naším případem.

Je třeba si uvědomit, že tímto děsem v Česku je sledován jeden cíl – ochota lidí souhlasit se snížením podílu státu na mandatorních výdajích, důchodech a sociálních dávkách. Málokdo si ale uvědomuje, že skutečným cílem jsou požadavky soukromých korporací, které chtějí vydělávat právě na poskytování těchto – dosud státem financovaných  - služeb. Ovšem za zcela jinou, komerční a tudíž i vyšší cenu. I po snížení odvodů na „státní“ pojistné, je pak pro lidi obvykle překvapením, že při následných vyšších komerčních platbách, dostanou stejně, ne-li méně. A někdy dokonce nic. Protože oproti státu se jejich komerční pojistné stane součástí akciové rulety. Jak by asi dopadly penze občanů, které by svěřili formou  jakého si opt-outu na akciové trhy? Odpověď lze slyšet od milionů Američanů, kteří budou muset své důchody, takto „ošetřené“, napracovat do konce jejich života.

Ztráta zaměstnání v masovém měřítku vede mnoho občanů k poznání velice ponižujícímu. K nutností se obracet na stát a jeho sociální pomoc. Nejedná se totiž o žádné nemakačenky. Jsou to v drtivé většině lidé, kteří chodili do práce desítky let a najednou nemají, přes veškerou snahu, šanci zaměstnání sehnat. Nicméně odvody ale platil každý z nich, jako jistou formu pojištění – pro případ stáří, nemoci, nezaměstnanosti či nouze. A vzniká jim, díky sociálnímu systému, také právo, toto pojištění realizovat. Za nic se stydět nemají.

Druhým traumatizujícím poznáním je pak pro ně poznání, co vlastně samotný sociální systém obsahuje. Je sice poměrně doširoka rozevřen a pokrývá značnou část problémů občanů, ale hořkým zjištěním je samotná, a řekněme rovnou, že nízká výše dávek. Nezaměstnaní v Česku dostávají v průměru po dobu půl roku okolo 5 tisíc korun měsíčně. Kdo závidí, ať se přihlásí. Mají-li děti, tak si připíší dávky na děti ve výši několika stovek. Jestli chtějí příspěvek na bydlení – vzpomeňte Jiřího Čunka, který dostával nějakých 40 korun – a pro jiné občany to bývá zoufalá dávka pár stovek korun, která v žádném případě nepomůže kopírovat růst nájemného či plateb za byt.

Takto vynaložené peníze, při vší té bídě, nejsou v žádném případě „projezeny“, jak lze někdy zaslechnout, ale slouží k zachování aspoň nějaké důstojnosti člověka.

Namístě je proto otázka, zda se má nyní na sociálním systému šetřit. Médií propagovaní makroekonomové a politici se zajištěnými příjmy, které několikanásobně převyšují průměrné platy, si hrají s myšlenkou, kterak zkrátit mandatorní výdaje, si hrají  nebezpečnou hru. Ztráta společenské solidarity mezi různými třídami společnosti totiž vede k nárůstu radikalismu, k patologickým jevům a otřesům, které si snad nikdo, a stále věřím, že ani uvedená elita, nepřeje.

Současná snaha má naopak směřovat dvěma směry – jednak k zefektivnění sociálního systému, aby skutečně pomáhal. Za druhé musí politické a ekonomické elity zajistit, aby stát na tyto výdaje měl a zvyšoval své příjmy. V omezeném českém prostoru je to bezesporu velmi náročný úkol, věci se odehrávají na globální úrovni. Ale zneužívat situaci v odbourávání sociálního státu v malém, je politická krátkozrakost, ba zločin.

Oslabovat stát lze zcela jistě třeba v byrokracii, tedy administrativní zátěži. Ale omezovat jeho sociální rozměr a podkopávat příjmy státu je zcela nesmyslné. Nakonec se stačí, když trochu změníme optiku, zeptat, kdo vlastně světovou krizi zavinil. To nebyli obyčejní lidé práce, nýbrž obrovské bankovní a výrobní korporace, jejich nezažranost a maximalizace zisku za pomocí lží a spekulací. Je v této souvislosti zajímavé, že pak ti, co krizi zavinili, najednou sami chápou stát jako záchrannou sociální instituci. A s nataženou rukou žádají miliardy na záplatu svých ekonomických děr. Ty pak zaplatí především obyčejní lidé.

Proto by se měl sociální stát zachovat i pro ně. Vlastně především pro ně.

Jiří Kouda