V posledních několika týdnech to byl bratr Paroubek a jeho-nejeho lví strana. V posledních několika dnech jeho žena Petra, která se zatím nerozhodla, zda je osobou veřejnou či soukromou. Patrně jak se jí to zrovna hodí. Domeček na Ithace vstoupil dokonce i na půdu poslanecké sněmovny, kdy  Jiří Paroubek interpeloval ministra zahraničí skrze jakési vozy, které  se snad měly na Ithace vyskytovat a které snad měly mít diplomatickou značku a okukovat jeho novou nemovitost.

Jak to s domečkem na Ithace je a jak se převáděly peníze či jaký potisk měla igelitka, v níž se nesly, se možná dozvíme časem. Částečně nepochybně investigací našich bulvárních i bulvárně seriozních novin a částečně díky tomu, že Petra Paroubková tak trochu ztrácí nervy a utěšeně posílá tiskové zprávy, mezi jejichž řádky se dá leccos najít. Novináři by se prý neměli ptát na to, zda dvojice úspěšných spisovatelů vlastní domek a kde na něj vzali. No, nevím... Po památné  tiskovce ,,kdo z vás to má", škoda nevyužít příležitosti.

Sněmovna odhlasovala přímou volbu prezidenta, čímž otevřela na Hrad cestu Robertu Rosenbergovi nebo Evě a Vaškovi. Kolegové z týdeníku Reflex v roli konzervativně politických  komentátorů řeší, zda bude na Hradě vidět spíše Miloš Zeman nebo spíše Miroslava Němcová. Bláhoví piaristi. I Gott přestal být vytouženým idolem. Lid touží po Tomio Okamurovi, tomu vševědu českého mediálního prostoru a Okamura dal skromně na vědomí, že by to teda vzal. Již slyším jeho naléhavý hlas pronášející novoroční projev, naléhavý hlas, pronášející projev u příležitosti udělení státních vyznamenání či naléhavý hlas při návštěvě automobilky. Toyoty, samozřejmě.

Mediální veřejnost zjistila, že sněmovnou nenápadně propluly zprávy médií veřejné služby. Česká televize jako nůž máslem, rozhlas s drobnými zádrhely. Že by ta rada byla neposlušná a třeba zvolila jiného ředitele, než by se někomu chtělo? Hlas předsedkyně Rady, do té doby poslušné loutky ODS, rozhodl. I ona se musí něčím živit, a tak Sofiina volba měla jasného vítěze.

Letos poprvé neprošla četka. Zvláštní, protože o ČTK a její zprávě se nedebatovalo ani ve chvílích, kdy ta milá četčí rada spáchala průšvih s volbou generálního ředitele. Prý se poslancům nelíbí, že Rada ČTK zasedá ,,tajně" - skoro jako v Benátkách. A taky prý to hospodaření...

To hospodaření je problémem už docela dlouho. Upozorňoval na ně nejmenovaný ale volený generální ředitel ještě než ho odvolali, aby ho nemuseli jmenovat, upozorňovala na ně i autorka tohoto článku, až vzbudila prudké reakce managementu ČTK. Příjmy z činnosti se ale už dlouho nerovnají výdajům na tutéž činnost. Ale asi nazrál čas s četkou něco dělat, dřív, než bude muset vyhlásit bankrot. Ekonomicky silných skupin, které by si mohly dovolit a měly zájem na její privatizaci,  není mnoho. PPF, která s médii koketuje už dlouho, stojí v první řadě. Koalice z Unie vydavatelů denního tisku pošilhává po příležitosti také. A tak možná nejlepší by bylo převést ČTK pod ČT a ČRo jako společný podnik, jak zaznělo v parlamentu na semináři o budoucnosti ČTK. Zpravodajství by si tak zachovalo veřejnoprávní charakter a sloučením zpravodajských servisů všech tří veřejnoprávních provozovatelů by se zásadním způsobem zkvalitnilo a i zlevnilo.Ale to by byla přece dobrá zpráva, ne?

Navzdory přání ,,uměleckého světa" - či jak se v posledních dnech vyjevilo, hlavně Davida Černého - se ministryní kultury stala Alena Hanáková. Žena, o níž šla napříč parlamentními kluby (opravdu všemi) shodná zvěst, že je tak slušná, že je jí snad na tuto funkci škoda. Ivo Mathé, favorit podporovaný klakou ,,umělců" z nábřeží, se nakonec rozhodl funkci nevzít. Prý měl nesplnitelné požadavky, tvrdily kuloáry. Někteří, dlužno dodat, že pohříchu členové někdejšího sdružení pravdy a lásky, se pobuřovali nad tím, že ministrem je zase někdo ,,se stranickou knížkou". Inu, nevím, potkala jsem spoustu chytrých lidí se stranickou knížkou a spoustu idiotů bez ní. Stranická knížka (jakákoliv) není měřítkem slušnosti ani inteligence. Nevím, jaká bude Alena Hanáková ministryně, vídávám ji na volebních a kulturních výborech a je to inteligentní, slušná a nezakomplexovaná dáma. Nakolik bude umět i v koalici a na vládě ,,praštit do stolu", nevím.

Mathé si možná uvědomil, na rozdíl od ,,tvůrců", že ministerstvo kultury opravdu není od řízení umění. Jak krásné by bylo, kdyby ano... To bych také chtěla být ministryně. Starala bych se o hladové umělce a vařila jim polévku z kapřích hlav, hladila bych Břetislava Rychlíka po kulichu a naslouchala Verdimu a prosebnickým koledám. Kouzelné slůvku ,,církevní restituce" ale idylku kultury poněkud hatí. Zdá se, že výše restitucí vznikla tak trochu ,,z luftu" a vlastně není tak moc jasné, kdo tuto olbřímí částku hodlá ve Sněmovně odsouhlasit uprostřed ekonomické krize. A kdo ji má platit, když křesťanů podle sčítání lidu drasticky ubylo a pro i liberální ateisty církve znamenají totéž, co spolek zahrádkářů. Inventura sepsaného majetku před případným definitivním jednáním o případné definitivní restituci bude nanejvýš nutná. Už předchozí inventura kontrolního výboru Parlamentu zjistila neuvěřitelné věci.

Už teď se ví, že některé nemovitosti, které církve chtějí vydat, zabavil už Josef II. a to nebyl rozhodně bolševik. Další zabavil Masaryk. Některé Beneš a ten také velmi dobře věděl proč. A pouze některé holt ,,ti komunisti". Takže kdo ví, kdo toho vlastně zabral nejvíc a na koho si stěžovat. Kuloárové průsaky z přísně utajené přípravy zákona na ministerstvu kultury varují, že zde má být zásadním způsobem prolomena restituční tečka, daná datumem převzetí moci Klementem Gottwaldem v roce 1948. Což by mělo fatální důsledky nejen pro mezinárodněprávní situaci České republiky při budoucích restitučních žalobách šlechtických rodů o vydání desítek zámků a tisíců hektarů pozemků. Faktem také je, že pokud projdou restituce církvím, doplatí na to nejvíce Národní galerie. Bude vracet několik paláců, v nichž má expozice, a desítky obrazů ze sbírek, včetně třeba takového Rubense. Kultura musí stranou, když jde o prachy. Jsou holt věci, na něž rektor AMU nestačí, ani kdyby byl předtím tisíckrát peníze rozdavačným ředitelem televize. Ale žena s tak pohrdanou stranickou knížkou má výhodu aparátu. A hlavně - rozhodně jí do toho nebudou mluvit žádní umělci, kteří si na ni budou činit nárok. Tak uvidíme.

Ruský oligarcha Ališer Usmanov, majitel vydavatelského domu Kommersant, vyhodil na hodinu vedoucí vydání týdeníku Kommersant-Vlast za publikování koláže s urážlivými výroky na adresu Vladimira Putina na titulní stránce těsně po volbách. Prý liberální neznamená vulgární. Propuštěn byl generální ředitel vydavatelství Andrej Galijev a šéfeditor týdeníku Kommersant-Vlast Maxim Kovalskij. Během nastalé kontroverze poslal generální ředitel nakladatelství Kommersant Demjan Kudrjavcev dopis s rezignací. Fotomontáž Putina s volebním lístkem s neplatným hlasem a textem ,,Jak se falšují volby" a vulgární poznámkou o tom, kam to jde s Putinem, na titulní straně opravdu seriózního týdeníku nemá co dělat. V tom je třeba souhlasit s vydavatelem. Jsou to jeho peníze a jeho odpovědnost. Demokracie v redakci končí tehdy, když rozhodne vydavatel. K liberálně bezbřehé svobodě žurnalistů by se měla vázat odpovědnost. Nejen vůči listu a jeho čtenářům, ale dnes i širší odpovědnost, ke společnosti. K její soudržnosti. Protože internetová mediální globalizace způsobila, že sebemenší list se za určitých okolností může stát i rozbuškou globálního konfliktu. Stačí jedna nevhodná karikatura, která bude pochopena jinak.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj vyzvala členské země, aby podporovaly a chránily globální volný tok informací on-line a bránily svobodu internetu. Ony ale státy i firmy jsou nuceny dělat mnohdy pravý opak. Naposledy žádala indická vláda facebook, aby odstranil nábožensky, národnostně a kulturně urážlivé stránky ze sítě. Právě kvůli důsledkům, které v zemích se silným náboženským nebo národním cítěním vyvolává liberálně anarchistické publikování i velmi sžíravého etnicky či národnostně či nábožensky orientovaného humoru či velmi nenávistných výroků. Problém měl v muslimské Indonésii i Playboy. Sexuálně explicitní fotografie, hate speech či netolerantní a kulturně dominantní jízlivost vůči menšinám vládne ,,vyspělému" světu. Nedostatek respektu k druhým. Snad právě proto, že žádná kultura už nemá monopol a všechny jsou menšinové. Vzpomeňme si, jaký poprask způsobil v roce 2005 Ahmadínežád svým výrokem, který špatně přeložen  do angličtiny a mediálně rozšířen, vyzýval k vymazání Izraele z mapy. Íránský prezident přitom řekl, že ,,tento okupační režim nad Jeruzalémem musí zmizet ze stránek času." ,,Zmizení ze stránek času"  je přitom podle znalců středovýchodní kultury výpůjčkou ze středověké perské literatury, která těmito slovy označuje, že se něco má stát minulostí. A že se má stát minulostí okupace Jeruzaléma, o to usilovali mnozí středověcí křižáčtí rytíři stejně, jako v minulém století bojovníci Hagany, Jásir Arafat či palestinští radikálové během intifády. Dokonce i Rada bezpečnosti OSN blahé paměti. Spor o Jeruzalém je sporem starým jako židovství, křesťanství a islám. Protože historie zde navršila památky na všechna abrahámovská náboženství a války z nich udělaly ty nejvzácnější ruiny. Pro všechny.

Poslat někoho k čertu v Česku má jiný emocionální náboj a jiný kulturní kontext, než poslat někoho k Šejtanovi do pekla v kontextu  radikálního islámu. To může být provázeno i velkou explozí. A tak ve věku svobodného globálního internetu platí to, co praví arabské přísloví, převyprávěné Markem Twainem: Než se pravda obuje, lež stihne oběhnout půl světa.

Být liberální neznamená být vulgární. Každého jeho peklo jest. To je jediný recept na spokojené Vánoce i chanuku.

Pro Prvnizpravy.cz
Irena Ryšánková