Jednaly soudy od obecných až  k ústavnímu,  sloužily jako ostrá munice v několika předvolebních kampaních a prakticky dodnes jsou kolem nich vedeny emotivní diskuse jejich zastánců či odpůrců. Oproti tomu  koncesionářské poplatky za rozhlas a televizi, které každou domácnost zatěžují více než dvěma tisícovkami korun ročně, ani zdaleka takové vášně nevzbuzují.  Proč na jedné straně už dlouhá léta bez odporu povinně platíme (a nikoliv málo) za „zábavu“, zatímco (až na výjimky) mnohem menší výdaj ve prospěch zvýšení úrovně zdravotnictví a tedy i ochrany našeho zdraví provází takový bojový povyk?

Televizní a rozhlasová daň, která se maskuje a rozmlžuje názvem "koncesionářské poplatky" vznikla historicky na počátku minulého století, kdy měl stát zprvu monopol na veškerý telegrafní a později i rozhlasový a ještě později televizní provoz. Koncesionářský poplatek byl vybírán v souvislosti s povolením přístupu k těmto službám. Z dnešního pohledu rozvinutého telekomunikačního trhu jde tedy již o pouhý historický relikt.

Poplatky směřují do dvou předem vybraných tzv. „veřejnoprávních“ institucí – České televize a Českého rozhlasu v celkovém objemu necelých 8 miliard korun ročně.  Jejich paralelní výběr a vymáhání spolkne více než 400 milionů korun a je nákladnější, než kdyby byla o podobnou částku navýšena jiná již existující daň, popřípadě pokud by část z výnosu jiných daňových příjmů státu byla zákonem alokována na ČT a ČRo.

Další miliony vynaloží povinní poplatníci na úhradu složenek či bankovních příkazů.  Ve výsledku jde vždy o státem nařízenou povinnost platit, takže nahlíženo z jakékoliv strany, jsou tyto instituce placeny vždy státem a vytváření dojmu, že si Českou televizi nebo Český rozhlas platí "koncesionáři" je nejen dražší, ale hlavně falešně matoucí. Kolik z nich by tak činilo dobrovolně, bez donucení zákonem? Údajná nezávislost na státu je pouhou iluzí i proto, že členy kontrolních rad rozhlasu a televize volí Poslanecká sněmovna – tedy politici.
 
Návrh senátora Richarda Svobody na zrušení koncesionářských poplatků projednávaný Senátem jde v zásadě správným směrem, jen by bylo potřeba ještě více prodiskutovat jeho konkrétní podobu. Efektivnější než současný stav  by bylo jasně stanovit pojem veřejné služby v oblasti médií a jeho konkrétní aplikaci. Stát by si objednával konkrétní služby, pořady, filmy, zpravodajství atd. a na to by se z rozpočtu vyčlenila adekvátní částka pro každý rok. O tu by se pak ucházela média, a výhledově by to nemusela být nutně jen média veřejné služby. Ta by se  naopak mohla na rozdíl od současného trendu omezování reklamy zapojit do volné soutěže o zdroje na trhu. Nakonec vždyť i „veřejnoprávní“ ČTK si na sebe umí vydělat sama bez podobných poplatků.

Tak jako neexistují třeba státní noviny veřejné služby, reklamní agentury veřejné služby apod., není v moderní době již nezbytně nutné, aby existoval extra státní rozhlas či státní televize.  Stát si již nyní objednává u různých mediálních subjektů nejrůznější "veřejné služby", tak by se tato běžná a vyzkoušená praxe mohla sjednotit i pro oblast elektronických médií. Nepotřebujeme tzv. média veřejné služby, co potřebujeme je jasněji definovaná veřejná služba, kterou mohou poskytovat jak současná média veřejné služby, tak i další subjekty, včetně soukromých.

Pro úplnost je třeba zmínit ještě návrh skupiny poslanců KSČM. Je příznačné, že v předvolebním období přicházejí s tím, že domácnosti nedosahující určitého násobku životního minima by byly od poplatků osvobozeny. Vzniklý výpadek v příjmech ČT a ČRo navrhují „plně eliminovat vnitřními racionalizačními opatřeními Českého rozhlasu a České televize a důsledným výběrem poplatků od právnických a fyzických osob, na které se osvobození od poplatků nevztahuje.“

Jde o návrh, který bude systém výběru poplatků činit tím složitějším, zašmodrchanějším a zneužitelnějším, čím více bude výjimek, které platit nemusí. Jedni budou osvobozeni a na druhé bude tedy potřeba si došlápnout o to více. V tomto světle je úplné zrušení koncesionářských poplatků mnohem levnější, systémově přehlednější a spravedlivější.