Elektronický věk (strašné sousloví, skoro jako století páry) měl sebou údajně přinést individualizaci a  izolaci. No.... jak pro koho.

Dlouho jsem odolávala ICQ a pak jsem zjistila, že jinak se s kolegy skoro vlastně už nedomluvím. Jenže – komunikace je to prakticky soustavná. Když chcete někomu telefonovat, musíte zvednou telefon a  někomu zavolat. Na ICQ visíte prakticky pořád, takže to vlastně je, jako kdybyste s někým celé dny bydleli. Stejně tak jsem dlouho odolávala Facebooku a LinkedInu. Jenže pak člověk najednou zjistí, že Facebook  už svolává i tiskovky. Kdo tam není, je na tom stejně, jako kdyby pořád místo počítače používal fax (vyhodila jsem ho před čtyřmi lety, když jsem zjistila, že faxovat mi už opravdu nikdo nebude a nazvala jsem jej slepou uličkou telekomunikačních technologií).

Takže i člověk, který netouží po sociální síti se k ni musí připoutat, protože mu prakticky nic jiného nezbývá.  Nejste-li na Facebooku, jako byste nežili, i když mi připadá absurdní „kamarádit“ na Facebooku s lidmi, které normálně reálně znáte a potkáváte se s nimi. Vlastně mne překvapuje, že se lidé pořád ještě setkávají. Nebo že třeba za něco demonstrují (když se tedy svolají na Facebooku, že....). Očekávám dobu, kdy se bude demonstrovat už taky jen virtuálně. Pořád s někým komunikovat je únavné a někdy nebezpečné. Zejména, pokud máte na ICQ  (či čemkoliv jiném) otevřených víc oken a občas omylem odkliknete zprávu někomu jinému. Vzhledem k tomu, že kanály tohoto typu jsou bezprostřednější, než maily, v nichž můžete maximálně odkliknout Olince to, co patří Kaťušce ve formátu dopisu (kdy si člověk přece jen dává víc pozor), mohou se tady stát mnohem větší průšvihy.

V New York Timesech to způsobilo pozdvižení i mezi kolegy „hříšníků“. Metropolitní editorka  prohlásila, že nemůže věřit vlastním očím, protože ji nikdy nenapadlo, že by někdo mohl vynášet interní informace – ať už dobré nebo špatné. Neodpovídá to totiž firemní kultuře. Jeden z manažerů na poradě, která následovala prohlásil, že není možní, aby se útržky konverzace dostávaly ven bez svolení těch, jichž se to týká. Prohlásil redakci za „zónu důvěry“, kde je možné s lidmi hovořit, aniž by to někdo ihned zveřejnil.

Zdá se tedy, že  komunikace dosáhla takové nadměrnosti, že je potřeba začít jí dávat etické meze. Možná, že až se nadšení z novosti všech těch celkem najednou se objevivších komunikačních kanálů nasytí, nebude nutno nějaké etické normy přijímat. Je ale pravděpodobné, že tohle je jen začátek Velkého Bratra, kterého si mezi sebou vytváříme sami. Lehkovážnost, s jakou se lidé dělí o svá osobní data, zájmy, průběh porady a  cokoliv dalšího, je děsivá. Velký Bratr to bude mít snadné. Jsme komunikativní tak, že pak už nám nezbude nic.