Volby do Evropského parlamentu jsou již na dohled hodin, ale žádný z odborníků-politologů si netroufne říci, která strana si odnese palmu vítězství.

Proč nám to nesdělují ani výzkumné agentury? Na prvním místě se střídají jen dvě strany – ODS a ČSSD. A tak jediná banální jistota z těchto volebních preferencí je, že se do EP dostanou právě tyto strany. U všech ostatních stran jsou pak odhady pouhými odhady.

Bez ohledu, že například komunisté obsazují pravidelně třetí příčku průzkumů a v peletonu se kopírují preference pro volby do Poslanecké sněmovny, tedy dále lidovci a Bursíkova Strana zelených. Rozdíl je totiž v samotných volbách do Evropského parlamentu a zmatení nejen pojmů, ale i dojmů. Formálně mohou agentury své žebříčky vytvářet, ale o podobnosti s výsledkem voleb se nedá téměř mluvit.

Už v minulých volbách do EP například ČSSD skončila s pouhými dvěma mandáty. Nejvíce zabodovala ODS s devíti a pak překvapivě komunisté se šesti europoslanci. Štikou voleb před pěti lety se pak stali SNK - Evropští demokraté s bývalým ministrem zahraničí Josefem Zieleniecem se třemi mandáty. Ani tehdy se takové výsledky neočekávaly.

Politická polarizace a agresivita se po pěti letech prohloubila. Souboj mezi pravicí a levicí a zejména mezi ODS a ČSSD dosáhl intenzity, který se již projevuje sprškami vajec a fackami na náměstích. Obě strany k tomu samozřejmě přispěly negativní kampaní a zjednodušením programů na hesla, pro něž by i slovník byl příliš širokým výkladem. Svým způsobem zjednodušení převzaly i ostatní strany a hnutí, účastnících se voleb. To však není podstata voleb.

Paradoxem ale je, že odborníci velkých stran programy pro svoji činnost v EP mají. Jenže jejich straničtí kolegové, odborníci na prodej, image a strategický boj, jsou ti, co ovlivňují kampaň. A tak se z programů stala jen nedůležitá makulatura. Důsledkem je, že volby, které se mají týkat evropských otázek a českého zájmu v tomto prostoru, se zabývají výkřiky o strašení na jedné straně a ironizací dobrého bydla protivníků na straně druhé. Evropská problémy se pak vyprazdňují a vítězí domácí témata. Ostatně se vedení parlamentních stran ani netají tím, že evropské volby využívají jako přípravku na sněmovní volby v říjnu.

Druhým problematickým okruhem pro určení vítěze či vítězů v boji o 22 křesel v EP, pak bude účast voličů. V minulých volbách to bylo zoufalých 28 procent. Právě nízký počet voličů pomohl tehdy KSČM, jejíž členové sice EU nemusí, ale i minimální disciplína se vyplatila. Logicky proto nyní poučená ČSSD sází na vyšší zájem voličů. Podle Lidového domu by strana mohla zabodovat při účasti nad 35 procent. Dosáhnout 40ti nebo i více procentní účasti je patrně snem.

Ostrá kampaň má nejen emocionální přitažlivost zúčastnit se voleb, ale zároveň stejně tak odpuzující vlastnost. Je pravdou, že se politici již dnes trochu poučili a ve větší míře se snaží o osobnější, kontaktní kampaň. Takže ani nízká úroveň kampaně nenaznačí, kdo dostane nejvíce hlasů.

Další matoucí skutečností je, že se Češi zase až tak moc o Evropský parlament nezajímají. V podvědomí totiž také může působit dosud zažité, že ten v Evropské unii o mnohém nerozhoduje – silnější je evropská exekutiva Evropská komise či Evropská rada. A tyto orgány žádné volby neovlivní. Což je ostatně pravda (byť vliv na jejich složení mají vládní strany členských zemí). Ostatně zveřejnění budoucích platů europoslanců na úrovni 7700 eur k oblíbenosti nepřidává. Takže jaký důvod mají občané k volebním urnám? Upřímně řečeno, je velmi obtížné tvrdit, že evropské otázky jako je krize, nezaměstnanost, diskriminace, měna, lidská a sociální práva, obrana či energetika jsou „někde jinde“. Inu, zase se vracíme na domácí scénu.

A samozřejmě k průzkumům, které dávají největší šanci ODS a ČSSD. Kdo z nich vyhraje?

Občanští demokraté mají paradoxně nejvíce příznivců Evropské unie, kteří jsou na rozdíl od euroskeptického vedení k unii vlídnější. Postoj Mirka Topolánka - od euroskepticismu přes eurorealismus a zpět k euroskepticismu ohledně Lisabonské smlouvy - může být matoucí, ale celkově ODS využívá skutečnosti, že její vláda předsedala EU a byla předčasně opozicí  ukončena. Svým konkurentům tvrdost oplácí tvrdostí v kampani a tudíž spoléhá na jakousi tichou „mobilisací“ , kdy ona sama „straší“ spojením sociálních demokratů a komunistů (ovšem na tuzemské politické scéně) a obecně hájením národních zájmů proti bruselské byrokracii. Právě nacionální prvek má u mnohých občanů silný argument. Nicméně ji oslabily odchody některých poslanců jako Vlastimil Tlustý ( Libertas) a vytváření konkurence v podobě „hradní“ Strany svobodných občanů Petra Macha. To snižuje její šance na porážku ČSSD.

Sociální demokraté využívají nejen eurooptimismus a kritiku vlády, ale zejména důsledky ekonomické krize. Vcelku chápou tyto volby jako druhou třetinu zápasu s pravicí, kdy poslední třetina se odehraje v říjnu u voleb do sněmovny. Krize a omezení jejích dopadů jak na evropské úrovni, tak tuzemské, jsou pak hlavním argumentačním aparátem pro oslovení voličů. Minulé volby (2004) však ukázaly, že voliči ČSSD nemají takovou disciplínu, jako příznivci ODS nebo KSČM. Na druhé straně se ukázalo, že pokud stanoví jasné, konkrétní cíle, může získat i tzv. váhající voliče. Příkladem jsou zdravotnické poplatky v krajských a senátních volbách (první třetina). Sociální demokraté mohou a také počítají s tím, že se jim tuto aktivizaci voličů podaří udržet. Otázka je, zda ji pomůže „vajíčková válka“. Slabinou se může ukázat právě nízká účast voličů. Její nevýhodou také je, že musí neustále udržovat distanc od KSČM. Výhodou této situace ale je, že jinak, na rozdíl od pravicové ODS, nemá nalevo jinou konkurenci. To zvyšuje její šance na vítězství nad občanskými demokraty.

Střet největších českých politických stran, když obejdeme různé důvody, proč by měli občané volit jiné menší strany, a jsou bezesporu pro mnohé občany důležité, v zásadě obnažila otázku každých demokratických voleb. Na řešení sporu mezi vizí pravice a levice, existenci sociálního státu či zavedení neoliberálního prostředí. Konkrétně zní: Jaká je vaše sociální zkušenost a představy?

Jiří Kouda