Po rozhodnutí svolat schůzi poslanecké sněmovny na neděli 7. června, jsem si vyslechl různé připomínky, že se to dalo svolat dříve, nebo naopak později. Nicméně jsem přesvědčen, že jsem jednal nejen správně, ale také zcela v duchu ústavy naší republiky.

Kdybych svolal sněmovnu dříve, mohli bychom se v rámci předvolebního boje do Evropského parlamentu dočkat scén, které možná patří na divadelní prkna, ale rozhodně ne na půdu zákonodárného sboru. V případě kulminující volební kampaně bychom mohli předvést světu aktovky různých výpadů, a nakonec bych nevyloučil ani insultace. A tomu jsem se rozhodl jednoznačně zabránit.

Ozvaly se ovšem i hlasy, že by se nic nestalo, kdybych svolal sněmovnu později. Nějak těmto kritikům zřejmě unikla litera ústavy, která říká, že vláda musí požádat o důvěru do 30 dnů od svého jmenování. Tento termín vyprší právě 7. června, a jak mi řekli odborníci na ústavní právo, ani zákonodárci si nemohou dělat z ústavy trhací kalendář.

I když chci věřit, že sněmovna vládě Jana Fischera důvěru vysloví, jistotu budeme mít teprve v neděli po hlasování. Osobně mám zato, že Jan Fischer mohl předložit programové prohlášení vlády dříve, aby se s ním politické strany mohly seznámit. Možná se však i on obával předhodit vládní program předvolebním tahanicím.

Některé prvky, o nichž se Jan Fischer už zmínil, jsou mi sympatické. Například to, že se nechystá krátit rozpočty ministerstev plošně, ale výběrově. To mi zní jako velmi rozumné. Kdyby totiž mělo například dojít k desetiprocentnímu plošnému krácení, ministerstvo obrany přijde maximálně o možnost nákupu nových aut, nebo jiné výstroje, což bych v době krize považoval dokonce za zcela normální, zatímco ministerstvo kultury by mohlo takzvaně zavřít. Na definitivní verzi programového prohlášení vlády si však budeme muset počkat.

Často slýchám úvahy o tom, co se bude dít, jestliže Fischerova vláda důvěru nedostane. Podle ústavy má prezident v rukou ještě možnost jmenování dalšího premiéra. Umím si nicméně představit, že by prezident Klaus byl schopen ponechat v úřadu vládu bez důvěry, i když bych to nepovažoval zrovna za šťastné, protože vláda bez důvěry parlamentu je jednoduše neplnohodnotná a ve svém výkonu omezená. Právě proto chci věřit, že bude mít sněmovna dost politické odpovědnosti, aby se na důvěře vládě shodla.

Ostatně, ve hře je také naše dobíhající předsednictví EU , které máme možnost zakončit důstojně a napravit některé chyby, jichž se předchozí vláda dopustila. Musím konstatovat, že chválu na předsednictví Mirka Topolánka jsem zaznamenal především v našem tisku, ten zahraniční měl pro něj kritických slov více než dost. Když jsem se dozvěděl, že ruský velvyslanec informoval premiéra země předsedající Evropě o riziku plynové krize už 18. prosince minulého roku, rozhodně jsem neměl pocit úspěšného konání naší vlády. Proč o tom nezačala jednat hned 19. prosince? Proč to začala „hasit“ až v okamžiku, kdy k plynové krizi skutečně došlo? A musela mít krize tak tristní dopad na některé země, kdyby tehdejší premiér Topolánek reagoval včas? Těch chyb bylo podle mého soudu podstatně víc. Navíc jsme museli čelit furiantským útokům francouzského prezidenta Sarkózyho, které nebyly oprávněné, ale kvůli našim vlastním chybám jsme měli pro radikálnější odpovědi svázané ruce. Některé kroky naší vlády jsou už naneštěstí nevratné, nebo alespoň ne v dohledné době. Jen doufám, a chci věřit, že se vládě Jana Fischera podaří napravit alespoň to, co se ještě napravit dá.