Andrea Cerqueirová: Totalitní podstata nevězí ve frontě na banány

Sedmnáctý listopad si připomněl každý po svém. Někdo zavzpomínal na události před dvaceti, jiný i před sedmdesáti lety.

20. listopadu 2009 - 07:00

Další si připomněl, jak jsme žili před listopadem 1989. Jeden slavil, druhý - zklamán z dneška - smutněl. Slavit bylo co: přes veškeré těžkosti žijeme jako svobodní lidé, můžeme volně mluvit, a když na to máme, tak i cestovat třeba na kraj světa. Napravovat je také co: je třeba snižovat nezaměstnanost, pomáhat lidem bez přístřeší dostat se zpátky do důstojného života, dělat vše pro to, aby každý mohl ve svobodné společnosti prožívat svůj kousek štěstí. Svoboda je totiž základ, od ní se odvíjí vše další.

Kritika minulého režimu by měla být zaměřena především na to, že není přípustné perzekuovat lidi za vyslovení názoru, neumožnit jim volně cestovat a zakazovat volnou soutěž politických stran. To je totiž totalitní podstata, kterou bychom měli odmítnout. Je proto smutné, že v ulicích letošního 17. listopadu bylo především parodováno něco, co podstatné není - fronty na banány nebo toaletní papír. Jeden umělý obří, který stál na pražské Národní třídě, působil dosti lacině. Stejně jako imaginární výklady obchodů, u kterých stály fronty přistavěných figurín v dobové konfekci a zájemci se mohli zařadit a vyfotit. Poněkud hloupě působila také scénka plná stále se opakujících vulgárních slov coby fiktivní dopis poslankyni KSČM Levé, která prosazovala spisovnou mluvu v médiích.

Nic proti recesi, nějaké silné pohoršení jistě na místě není, ale oč přínosnější by bylo hovořit více třeba o tom, že není možné nikdy a nikde mlčky přihlížet k věznění a pronásledování lidí za názor. Ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek to učinil příkladně. V rámci shromáždění na Albertově přivítal na pódiu aktivisty z Číny a Ruska, kteří mluvili o tom, o co je třeba ještě usilovat a že ne všude je samozřejmé, že lidé mohou svobodně říci co mají na jazyku. Skutečné poselství 17. listopadu ve svém projevu připomněl také například bývalý prezident Václav Havel a zazněla i v některých televizních pořadech.

Při vycházce po pražských ulicích se však opravdu mluvilo více o těch frontách, než o perzekucích. Bohužel. Parodováno bylo vše: někdejší jídlo, pití, oděvy, boty… Snad i jesle a mateřské školky. Vylévala se vanička i s dítětem. Působilo to podobně absurdně, jako když chtěl někdejší senátor Martin Mejstřík zrušit Mezinárodní den žen jen proto, že jej slavili také komunisté. Pomyslný začátek MDŽ přitom sahá již na přelom 19. a 20. století, kdy americké ženy aktivně demonstrovaly za zlepšení pracovních podmínek. Takové výkřiky ale ke skutečnému pochopení totalitní podstaty, která vězí prioritně v nesvobodě lidí, nepomohou ani v nejmenším.

Pro Prvnizpravy.cz
Andrea Cerqueirová