Sdělovací prostředky dostaly pod stromeček pěknou kauzičku - aféra Drobil jim slibuje po čase nudy z neotřesitelné parlamentní většiny nějaké to vzrušení, tak dobře známé z dob slabých vlád vydaných napospas poslaneckým rebelům. Politická scéna se chvěje a my s údivem posloucháme jednu skrytou nahrávku za druhou.

Možná by se ale měli všelijací jankové a kroupové se svými diktafony a skrytými kamerami proplížit na setkání Karla Schwarzenberga a Bernda Posselta, dvou bavorských téměř sousedů, kteří se tentokrát sejdou v Praze. To, co si řeknou, bude jistě zajímavější a pro budoucnost naší země více klíčové, než to, co si vláda nadrobila před pár dny.

Návštěvu totiž od samého počátku provázejí zmatky a nejasnosti. Když se o ní dozvěděla média, ministr zahraničí Schwarzenberg přiznal, že bavorského premiéra Horsta Seehofera a jeho delegaci přijme a že dokonce na jeho počest uspořádá slavnostní večeři. Při stejném dotazu premiér Petr Nečas mlžil, že o ničem neví. Nebo možná jen vyslovoval své zbožné přání, aby z cesty sešlo, protože je mu politicky nepříjemná - může být interpretována jako slabost a ústupek sudetoněmeckým požadavkům, které se mezi lidmi zrovna netěší velké podpoře.

Nakonec ale vypadá jako slaboch hned dvakrát. Nejenže návštěva přijede a znovu rozvíří téma Benešových dekretů, ale navíc se Petr Nečas sám dostal do pěkné šlamastyky, když nejprve tvrdil, že k žádnému pozvání Seehofera nedošlo a že "o tom přece rozhoduje premiér" a on (rozuměj premiér) rozhodně o ničem takovém neví. To už se ale v Černínském paláci dávno pulírovalo a leštily se sklenky na večeři, kam měl přitom dorazit i on sám.

A tak zatímco jeden den tedy vše vypadalo pouze tak, že si ministr zahraničí z Černínského paláce dělá svoji vlastní zahraničí politiku, druhý den přibyl ještě další nepříjemný pocit - že snad on i té Strakově akademii vládne. Po pouhých několika hodinách od chvíle, kdy Nečas tvrdil, že žádná návštěva rozhodně nebude, protože nikoho nepozval, blikla novinářům v jejich poště tisková zpráva, že ministerský předseda Horsta Seehofera přijme. Tak kdo je tady premiérem?

Nečas se tak dostal do nepříjemného postavení, kdy se jednak ukázal jako poslušný člen kabinetu Karla Schwarzenberga, ale ještě navíc bude muset přijmout kontroverzní návštěvu. Kdyby ji tak přijali i na Hradě, nebyl by v tom sám. Ale na Hradě se nic takového nechystá, není důvod. Prekérní situace.

I když - premiér se bát nemusí. Nikdo se za to na něj vrhat nebude. Většina médií je v německých rukou a rozhodně ho za schůzku s bavorským premiérem za uši nevytahají. Spíše naopak. Možná u pár národovecky smýšlejících voličů získá černý puntík, ale jinak to bude většině země, navíc v čase předvánočních shonů, upřímně jedno.

Aby toho ale nebylo málo, v téže delegaci nebude chybět ani mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt. Zatímco u něj do kouta zahnaný Nečas našel aspoň tu sílu, že si vymínil ho nepřijímat, šéf diplomacie Posselta přijme rád. Jsou ostatně téměř sousedé, u bavorského Scheinfeldu má světoobčan Schwarzenberg jedno ze svých sídel.

Co si budou oba přátelé říkat, si můžeme pouze domýšlet. Jisté je jedno - oponovat si příliš nebudou. A pouze zdvořilostní návštěva to také nebude.

Při pozornějším sledování politiky obou mužů je totiž zřejmé, že jde o spojence. Starého šlechtice i sudetské Němce spojuje zájem na navrácení zabaveného majetku. Schwarzenberg sice restituoval už jednou (majetek orlické větve), a to nestandardním způsobem ve své funkci kancléře prezidenta Václava Havla na počátku devadesátých let. O další ohromné majetky se ale soudí se svou příbuznou Alžbětou Petzoldovou.

Podobně jako sudetským Němcům by tak i jemu pomohlo, kdyby Benešovy dekrety neplatily. Však také dělá vše proto, aby je co nejvíce zpochybnil. Vystoupit proti nim úplně si zatím dovolit nemůže, občas ale - hlavně v cizím tisku - naznačí, že "jsou proti lidským právům". Riskuje tak pouze pár nespokojených reakcí některých všímavějších politiků či roztržku s prezidentem Václavem Klausem, s tím si ale Schwarzenberg hlavu neláme. Trpělivě jde za svým cílem a nezájem novinářů a politických kolegů mu v tom jen napomáhá.

Bernd Posselt proti Benešovým dekretům hřímá hlavně ve své domácí CSU, v mnichovském plátku Sudetendeutsche Zeitung či na sudetoněmeckých srazech. Občas si postěžuje do českých médií, zanaříká nad útlakem "druhého českého a čtvrtého bavorského národa", případně se jede demonstrativně poklonit do Lidic, ale při zpáteční cestě to vezme přes Ústí nad Labem, kde si nezapomene postěžovat na brutalitu poválečného odsunu.

Svým způsobem se ale jedná o spíše prestižní spor - oba by uvítali, kdyby byly Benešovy dekrety coby nenáviděný symbol zrušeny, dobře ale vědí, že pro jejich zájmy to není nezbytně nutné. K majetku se už totiž mohou dostat oklikou - skrze Listinu základních práv EU, na kterou odkazuje Lisabonská smlouva.

Právě proto oba politiky (Posselt je europoslanec) přirozeně spojuje i odpor k prezidentem Klausem vyjednané výjimce z platnosti této Listiny, kterou si česká hlava státu vymínila právě z důvodu ochrany před majetkovými a jinými nároky (nejen) sudetských Němců. Posselt tehdy prskal a Karel Schwarzenberg se příliš nepřetrhl, aby alespoň zajistil realizaci této výjimky, když už ji nedojednal sám (jak mu Topolánkova vláda svým vlastním usnesením přikazovala).

Schwarzenberg totiž dobře ví, jak by se mu Listina v jeho sporu o majetek hodila. Právě s odkazem na ni by totiž mohl podat žalobu proti diskriminaci ze strany soudu a miliardového majetku se domoci.

Postupoval by tedy stejně, jako sudetští Němci a další cizí státní příslušníci, kteří si odvoláním na Lisabonskou smlouvou nově nabyté euroobčanství mohou před - českých reálií příliš neznalými - evropskými soudy stěžovat na to, kterak jsou v restitučních nárocích diskriminovaní.

Benešovy dekrety tak klidně mohou platit dál a nikdo je rušit nemusí, v tom je celé kouzlo Lisabonské smlouvy a její menší sestřičky.

A byla to také opět Topolánkova vláda, která zaujala k sudetským Němcům nejsmířlivější postoj ze všech předchozích kabinetů. Sudetští Němci si na svých srazech veřejně pochvalovali, jak se jim s novou generací politiků (Liška, Topolánek, Svoboda, Stehlíková, Schwarzenberg) dobře spolupracuje. V té době byl Karel Schwarzenberg ministrem zahraničí poprvé.

Nyní je ministrem opět a dokončuje, co nestihnul za Topolánkovy éry. Mezi výprodejem národních architektonických památek Polsku a Německu a rušením českých velvyslanectví v tradičních destinacích si nyní udělal i čas na přijetí sudetoněmecké delegace ve složení, v jakém do České republiky dosud nezavítala.  

Měli bychom se ptát, o čem s ní bude jednat.

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš