Ze všech možných koutů slyšíme, že „reformy jsou potřebné a všichni na ně čekají“. Reformy prý vládní strany dokonce stmelily zase pěkně do jedné (dočasné?) lajny. Hádky utichly, škatulata se zase tolik nepohnula, všechno je takřka ve starých kolejích. Tak k čemu byl celý ten humbuk? Trošku se ale pozapomnělo na to, že nikoli všechny plánované změny jsou natolik očekávané, aby se vláda musela stmelovat. Některé mohou narušit sociální smír v zemi, některé jdou dokonce proti samé podstatě lidskosti.

Vrcholem cynismu je plánovaná sociální reforma z dílny ministerstva práce a sociálních věcí, spravovaného TOP09 - stranou, která se v rámci vládní krize tvářila jako jediná čistá a jejíž představitelé s vážnými tvářemi a naléhavým hlasem po nutnosti reforem podle vlastních představ den co den volají. Zapomněli ale jaksi dodat, že neexistuje jediný směr a že reformy nemusejí znamenat například obírání lidí se zdravotním postižením. Ministerstvo na nich chce ušetřit miliardu korun…

Národní rada osob se zdravotním postižením na nedávné demonstraci, které se zúčastnilo kolem pěti tisíc lidí, jasně řekla, že s vládními plány nesouhlasí. Protest je projevován také formou petice, ke které se připojují tisíce občanů. A o co v navrhovaných škrtech, vzletně nazývaných sociální reformou, vlastně jde? Ministerstvo kupříkladu navrhuje nový způsob posuzování nároků na příspěvek na péči, kterým by lidé s postižením byli vydáni na milost a nemilost posudků. Ve hře je též návrh na zrušení průkazek ZTP a ZTP/P a jejich nahrazení jakýmisi novými sociálními kartami (že by obdoba Opencard?).

Problematický je i navrhovaný nový přístup ke kompenzačním pomůckám - člověk s příjmem vyšším než je šestinásobek životního minima by si musel pomůcky do pětatřiceti tisíc korun sám hradit. Ministr Jaromír Drábek na to reagoval tím, že ten, kdo prý bere víc než průměrnou mzdu, si přece může dovolit tyto pomůcky uhradit. Takže člověk se zdravotním postižením, jenž se snaží a pracuje, by měl být trestán tak, že by si platil pomůcky, které nutně potřebuje k životu a které by mu měl civilizovaný stát uhradit bez mrknutí oka?

K reformám nevede jediná cesta. Šetřit lze prostě různě - třeba tak, že na sobě spoří a jsou solidární ti, kteří si to mohou dovolit a ani to příliš nepoznají, nikoli aby se obírali lidé, kteří už tak mají hluboko do kapsy. Kupříkladu na případné progresivní zdanění, jeho výši i na to, jaké by za navýšené daně stát nabídl služby, mohou být názory různé, zarážející ale je, s jakou razancí a s jak nekompromisním tónem mnozí vládní politici křičí, že by to byl „trest za úspěch“. Ale cožpak „trest za zdravotní postižení“ jim nevadí?

Pro Prvnizpravy.cz
Andrea Cerqueirová