Mnozí z nich těžko chápou, proč největší parlamentní strana stále ustupuje před těžkou palbou levice. Sociální demokraté v čele s Jiřím Paroubkem a ruku v ruce s komunisty a několika zhrzenými poslanci bývalé vládní koalice tlačí zbytek sněmovny ke zdi. Populistické rozhazování peněz na úkor zadlužování budoucích generací, nedodržování dohod a slibů, vydírání – to všechno je dost dobré na cestě k volebnímu vítězství. Voliči marně čekají na to, kdy ODS konečně řekne: Dost!

Nakonec přívrženci a sympatizanti ODS měli dlouho trpělivost. Když po sněmovních volbách v roce 2006 nastala patová situace, nikdo nemohl čekat, zvlášť po Paroubkově slavném povolebním projevu, že šéf ČSSD umožní dobrovolně Mirkovi Topolánkovi sestavit středopravou vládu. Paroubek se cítil být okraden o volební vítězství, dychtil alespoň po podílu na moci a velké koalici. A v této snaze měl i tichého společníka – prezidenta Václava Klause. Když jejich úsilí nevyšlo díky dvěma dnes už bývalým sociálním demokratům, kteří už měli dost tahanic o moc, společně je nazvali přeběhlíky, přestože oba jako premiéři v minulosti vládli jen díky podobným zběhům z jiných stran.

Voliči ODS přivřeli oko, když občanští demokraté pro-tlačili Václava Klause znovu na Hrad, i když riskovali rozkol ve vládní koalici. Nakonec šlo o ikonu ODS, jejího zakladatele.

Vinu za pád vlády jednoznačně přiřkli levici a zrádcům z řad vládní koalice, i když k němu přispěly i mocenské boje a špatná komunikace uvnitř nejsilnější vládní strany. Bylo hodně těch, kterým vadilo, že větší vliv na šéfa ODS měli jeho kamarádi než regulérně zvolení představitelé partaje.

Méně už ovšem mnozí chápali, že ODS nenechala le-vici vykoupat ve špinavém rybníku, do kterého se shozením vlády sama dostala, naopak přispěchala na pomoc se sestavením úřednické vlády a nechala se vmanévrovat do situace, že do ní jako vítězná strana nominovala méně členů než sociální demokracie. Ale nakonec proč ne, mělo to být jen na chvíli – do před-časných říjnových sněmovních voleb. Jenže když se volby nekonaly ani v říjnu ani v listopadu, ukázal se tento ústupek jako vážná politická chyba.

Bohužel nebyla poslední. Úřednická vláda měla jediný úkol - připravit úsporný balíček, aby mohl být sestaven rozpočet s nejmenším možným deficitem. Janotův balíček prošel jen díky ústupkům, které si vynutila so-ciální demokracie, a hrozbě ministra financí, že bez jeho schválení opustí vládu. Ale bylo to opět k ničemu. Při schvalování rozpočtu, jak všichni víme, levice rozcupovala i úsporný balíček a deficit neúměrně vzrostl. A přestože občanští demokraté vyhrožovali, že státní rozpočet v této podobě neschválí, opět ustoupili a umožnili, aby prošel. I tomu voliči porozuměli, protože rozpočtové provizorium by způsobilo mnohem vyšší škody. Ale čekali, jak se ODS zachová, až skončí ministr financí s tanečky, zda svoji funkci opustí nebo ne. Nakonec se Janota „nechal přemluvit“ prezidentem a premiérem a vyhlásil, že vydrží, ale jen proto, aby mohl předložit další úsporné balíčky. Všem je jasné, jaký by byl jejich osud ve sněmovně ovláda-né Paroubkem, ostatně premiér na to reagoval veřejně, když prohlásil, že s ničím takovým za této politické konstelace nepočítá. Přesto i tak občanští demokraté Fischerovu vládu kupodivu opět podpořili.

V této chvíli už voliči přestávají postoj občanských demokratů chápat. Těžko ho lze už vysvětlit jinak než snahou udržet si ještě pár měsíců vliv na ministerstvech. A ptají se: není to příliš velká cena za volební prohru?

Pro Prvnizpravy.cz
Libuše Frantová