A pak že se poslanci nedokáží na ničem shodnout. Pokud jim jde o zachování široké imunity, bezplatné jízdy hromadnou dopravou nebo jiné „panské“ výsady, pak najednou jde stranická řevnivost stranou a naši zákonodárci ve sněmovně táhnou za jeden provaz. I tento týden se levá ruka socialistů spojila s pravicí a společně úspěšně prohlasovaly, dokonce víc než ústavní většinou, novelu trestního řádu zakazující zveřejňování policejních odposlechů, kterou jim vrátil Senát.

Dojemná starost o ochranu osobních údajů má zamaskovat snahu politiků zabránit médiím ve zveřejňování informací o kriminálním nebo nemorálním jednání politiků či státních úředníků pod hrozbou pěti let vězení nebo mnohamilionové pokuty. Česká republika se opět stane výjimečnou, protože žádná západní demokracie podobný zákaz nemá.

Tolik jsme před dvaceti lety spěchali zpátky do Evropy a dnes se jí zase začínáme vzdalovat. Ve vyspělých zemích totiž dobře chápou, že média mají o chování politiků nejen právo, ale dokonce povinnost informovat veřejnost.

Jenže čeští politici dávají najevo, že o tom, co veřejnost smí vědět, budou rozhodovat jen oni sami, a ne šťouraví novináři. Do jejich osobních kšeftů s lobbisty, podnikateli nebo dokonce mafiány přece nikomu nic není. Ať jejich prohřešky zůstanou pod označením Tajné či Důvěrné v policejních spisech, pokud už je někdo při nich nachytá. A když odposlechy nějaký policista či advokát přece jen vynese na světlo boží, protože mu vadí, že na ně sedá prach, tak ať se nikdo neodváží zveřejnit, co se v podhoubí politiky někdy vlastně doopravdy děje. Místo aby zástupci lidu, ať už je to Íčko (jak byl v odposleších nazýván současný ministr vnitra Ivan Langer) nebo Téčko (jak byl pro změnu označován poslanec ODS Vlastimil Tlustý) změnili své chování, změní raději zákon, kterým nasadí roubík novinářům. A o to smutnější je, že zákaz zveřejňování odposlechů, které mohou odkrýt špinavé jednání politiků, navrhl do zákona syn bývalého disidenta Marek Benda, a že jedinou politickou stranou, která ho ve sněmovně nepodpořila, byli komunisté.

Svoboda slova je tak v České republice po dvaceti letech opět ohrožena. Kdo se však dívá s nadějí na Hrad, může být zklamán. I kdyby prezident Václav Klaus zákon vetoval, což není tak jisté, může ho sněmovna s přehledem přehlasovat stejně jako v případě Senátu. Stačí jí na to sto jedna hlasů. A proč by se v dolní komoře nenašly, když už jich jednou bylo sto dvacet šest? Jedinou šancí tak zůstává Ústavní soud. Pokud senátoři nebo někdo jiný podá stížnost k Ústavnímu soudu, je velká naděje, že uspějí. Ústava zajišťuje svobodu projevu, ať se to poslancům líbí nebo ne.

Libuše Frantová