ČSSD a ODS, které pro sebe dříve nenašly milého slova, hlasují jednotně v záležitostech, které nejsou o levém nebo pravém vidění světa, ale o vidění mocenském. Třeba o tom, jak nechat novinářům zatnutý tipec… Ten jim parlament zatnul nedávno, kdy schválil tzv. náhubkový zákon.

Právo na ochranu osobnosti touto normou politici neúměrně povýšili nad právo veřejnosti na informace, a to především tehdy, týkají-li se veřejného zájmu, třeba vyšetřování případů zneužívání postavení. Média totiž nesmějí zveřejnit jména takových lidí. ODS a ČSSD to nejenže nevadí, ale podporují to. Až na pár čestných výjimek ve svých řadách: například poslance Františka Laudáta (ODS) nebo Františka Bublana (ČSSD)…

Poslankyně Kateřina Jacques (SZ) se již potřetí pokusila učinit nápravu - aby tzv. náhubkový zákon přestal platit. Před časem spolu s dalšími předložila novelu, kterou jí ale ostatní poslanci doposud nezařadili na pořad sněmovní schůze. Tudíž o ní odmítli byť jen jednat. Jak před parlamentními prázdninami, tak na zářijové schůzi, kde se o to Jacques pokusila opakovaně. Pro zařazení se vyslovilo vždy jen kolem 30 či 40 zákonodárců. Pouze zelení, část nezařazených poslanců, většina poslaneckého klubu KSČM a jednotlivci z ČSSD, ODS, KDU-ČSL a TOPu09.

Stejně dopadlo i hlasování, kdy Jacques navrhla zařadit na program schůze obdobný návrh, připravený ministrem pro lidská práva Michaelem Kocábem, se kterým vyjádřila souhlas a vzala si za svůj stávající vláda Jana Fischera. Tedy návrh vládní. Ten má za cíl alespoň vytvořit vyváženější úpravu konfliktu dvou základních práv – svobody informací a práva na ochranu soukromí. Proč se tolik politiků obává odejmutí náhubku z úst a per reportérů a novinářů? Připomíná to dojemnou shodu při jejich kritice Ústavního soudu a pokusů nadřadit partajní zájmy nad právo. Proč se ČSSD a ODS v takových otázkách tolik shodnou, proč na sebe náhle nekřičí? Takovou otázku by si mohli položit voliči. Hledání odpovědi tolik těžké není… Že by byla velká koalice opravdu jen strašákem?