České levici při křtu knihy v pražské galerii Lapidárium vytkl, že druhé téma často opomíjí, v knize pak popsal, proč je podle něj nutné, aby do levicové výbavy patřilo.

Někoho mohou při pohledu na knihu udivit siluety Marxe, Lenina, Che Guevary a Gorbačova. Podle autora mají zachycovat ty, kteří byli v minulosti nejvíce spjati s komunistickým hnutím a ovlivnili jeho směřování - aniž by autor hodnotil jejich historickou úlohu. Dolejš prý záměrně neužil kupříkladu siluet Mao-Ce-Tunga nebo Kim Ir-sena.

Otazník vedle siluet se podle něj táže, kdo hnutí ovlivní v budoucnu. A také, kam bude směřovat. K minulému režimu se v jednotlivých kapitolách staví komunistický poslanec relativně kriticky. „Perspektivní levice se nemůže dívat na rok 1989 jako na prohru a pád, ale jako na počátek nové cesty a šanci obnovit svůj tvůrčí a emancipační potenciál. Nové počátky si samozřejmě levice musí odpracovat,“ hledí s pokorou směrem do budoucna.

Striktně, zřejmě s ohledem na svůj naturel ekonoma vyjadřujícího se především pomocí čísel, vynechává jakékoli emoce, a to i při odsudcích negativních praktik minulého režimu. To je ke škodě knihy, a zdaleka nejen kvůli její čtivosti. I když mnohý vnímavý čtenář to možná omluví právě tím, že autorovi, nikoli nijak programově, prostě asi není vlastní se prostřednictvím emocí vyjadřovat.

Jsou ale záležitosti, kde ty emoce chybí citelně. Ať už při hodnocení potlačování lidských práv v bývalém Československu (zdůrazňuji ale, že Dolejš porušování práv odsuzuje!), tak třeba i při popisu situace v Číně. Ve větě „Po střetu na náměstí Tchien-an-men v roce 1989 byl opět reformní proces urychlen,“ prostě málo (jestli vůbec?) zaznívá odsudek onoho krvavého zásahu ze strany represivní moci. Možná by nebyla na škodu třeba i kritika Číny zleva - kupříkladu dětské práce či vykořisťování dospělých až do úmoru, to se s původními myšlenkami Marxe vskutku neztotožňuje. Stejně tak třeba chybí odsudek toho, jak Čína utlačuje Tibet. Ekonomika není alfou a omegou všeho.

Autor zároveň opatrně - především totiž informativně - popisuje jednotlivé úseky minulého režimu, týkající se převážně ekonomického vývoje a názorových rozporů uvnitř KSČ. Režimu vyčítá zkostnatělost a jeho pád pokládá za nevyhnutelný. Věnuje se i polistopadovému období, třeba vztahu KSČM ke Straně evropské levice, jejíž součástí doposud není. Dolejš i zde především „technicky“ popisuje jednotlivá stanoviska.

Škodou je i to, že autor někdy ujíždí a svůj - bez emocí prezentovaný - pocit vydává za prostý fakt. Někdy dokonce podléhá zaběhnutým klišé v levicových kruzích. Kupříkladu v kratinké pasáži o české Straně zelených (v kapitole týkající se zelené politiky jako takové) nazývá politiku Martina Bursíka za inklinující spíš „k pravici a ODS“, přičemž se opírá především o fakt, že SZ byla součástí vlády spolu s ODS a KDU-ČSL - nevidí tedy bohužel dál, než za horizont jednoho volebního období a nevnímá, že se středová SZ nedělí na levici a pravici, ale spíše na fundamentalistické a realistické křídlo. Píše to sice bez odsudků, jakoby konstatuje, pomíjí ale zcela výsledky voleb v roce 2006, tedy to, jak tehdy veřejnost rozložila karty a že SZ ve vládě, přes názorové rozdíly, obstála se ctí.

V autobiografické části knížky, orientované výhradně na práci a politiku, hovoří o svém vstupu do KSČ v lednu 1989 (doufal podle svých slov ve změny) i o tom, jak byl  před listopadovou změnou režimu zadržen kvůli účasti na demonstraci. Autor se nad věcmi v knize převážně zamýšlí a nepředkládá černobílé recepty, především prostě stále informuje a čtenářstvo seznamuje s různými pohledy, přičemž nevnucuje ten svůj.

Dolejšova kniha stojí za přečtení už proto, že je to pohled člověka, který zůstal v komunistické straně i v době, kdy mnozí kariéristé odpadli, kdy se to nenosí, je to často vysmíváno nebo dehonestováno. Pohled komunisty, pro kterého byl listopad 1989 vítězstvím. Sympatické je třeba i to, že si autor nečiní patent na svou jedinou pravdu, čtenáři předkládá různé postoje a dává mu tak prostor vybrat si nebo si učinit vlastní - třeba i zcela jiný - názor.

Aby 159stránkovou knížku ale horkokrevněji laděný čtenář vůbec přelouskal, musí si zkrátka domyslet ty nepřítomné emoce. Při čtení mezi řádky je totiž zřejmé, že v hloubi autorovy duše jsou, „jen“ ale chybí na papíře. Dolejš si možná myslí, že by emoce ubíraly informacím, které čtenářům předkládá. Ale tak by tomu přece být nemuselo, naopak by dané informace mohly být umocněny ještě o lidský rozměr.

Pro Prvnizpravy.cz
Andrea Cerqueirová