Společný nepřítel spojil naprosto rozdílné osobnosti a dal jim i sílu vzdorovat brutalitě režimu. Mezi chartisty byly i oběti na životech, i když ne v takové míře, jaké by komunistický režim vyprodukoval v padesátých letech. Chartisté byli vyhazováni z práce a ze škol, mnoho jich bylo šikanováno a byly šikanovány i jejich rodiny včetně malých dětí natolik, že tito lidé odešli do emigrace. Ale ani takový normální výslech, kterých jsme každý zažili více nebo méně, nebyl žádnou veselou zábavou, vyhrožování (mnohdy rodině či přátelům), šikana a zastrašování fyzickým násilím, ale i sliby navrácení zaměstnání nebo možnosti studovat či cestovat výměnou za „podpis“, čili za zradu přátel, byly běžnou praktikou.
Při jedné z brigád, které jsme s manželem pořádali, se stalo, že „fízlové“ večer přepadli našeho hosta, nyní známého politika, když se procházel po vesnici, a pokoušeli se jej zbít, později té noci přepadli náš dům, rozbili okno a zkoušeli vlézt do pokoje (nevlezli, chtěla jsem po nich povolení k domovní prohlídce, nebo zatykač, to je zmátlo). Rojnice dalších ozbrojenců pročesávala zahradu, tam sice spal kamarád v maskáčovém spacáku, ale nevšimli si ho. Několik ozbrojených policajtů zadrželo a pak hlídalo jako rukojmí osm šestnáctiletých děcek na dvoře, mířili na ně samopalem v chladné noci až do svítání a žádali otevření domu a vydání všech hostů, mezi nimiž bylo několik chartistů. To, že jsem na toto vydírání nepřistoupila a nechala vyděšené děti prochladnout před domem, mi pak mnozí velmi vyčítali. Nicméně fízlové s rozedněním naskákali do aut, zmizeli a nikoho neodvezli. Děcka jsme pak napájeli horkým čajem a zahřívali u kamen, zatímco se hosté nenápadně vytráceli mezi poli na vlak.
Ve škole ponižované a strašené děti, rozkopané dveře, rozbitá okna, prořezané pneumatiky u auta, otrávený pes, odporné zásilky nebo na dobírku posílané neobjednané šíleně drahé věci, bití, únosy na odlehlá místa, počmáraná fasáda, anonymy a jiné zvrhlosti patřily k oblíbeným zábavám policistů, kteří si jimi zpestřovali šikanu disidentů. Vězení bylo každodenní možností, záminkou mohlo být prakticky cokoliv a soudy byly jednoznačně ovlivněné stranickou disciplínou a politickou objednávkou. Pokud si dnes někdo z romantických či rozmazleneckých roupů chce hrát na „disidenta“, vytváří jen směšnou karikaturu toho, co to slovo znamenalo v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Zdá se, že lidé snáze odolávají čirému zlu, než nástrahám každodenního blahobytu a etické laxnosti. Z toho snad vznikl mýtus o Chartě 77 jako o jakémsi elitním klubu. Ale chartisté nebyli elitou v dnešním smyslu toho slova, netvořili nějaké tajné bratrstvo a neměli žádnou masivní podporu ani doma, ani ze zahraničí, té pomoci bylo opravdu velmi málo. Lidé v Chartě se postupně naučili být statečnými občany a zvykli si na oběti. Zdá se, že dnes je to těžší. Svět je již příliš složitý a společný nepřítel zmizel. Proto také ta původní Charta 77 zanikla a ze stejného důvodu žádná Charta 2010 nevznikne. Charta 77 v Československu byl neopakovatelný fenomén.
Pro Prvnizpravy.cz
Věra Tydlitátová