V dřevních dobách médií, kdy se noviny jen tiskly, to byla vlastně  pohoda.  Pokud už někdo měl dojem, že by měl reagovat na to, co je v  novinách, napsal "čtenářský" dopis.Pamatuju v devadesátých letech dopisy na stroji či psané  krasopisně v ruce, kdy pisatel argumentoval a pokoušel se vysvětlit,  co si myslí. Podepsal se a uvedl i zpáteční adresu. Jako slušný člověk. Anonymy končily v koši.

Online žurnalistika sebou přinesla nejen možnost okamžitého  informování. Ale i okamžité reakce. Anonymitu. Nevím, jestli někdo někdy dělal  sociologický nebo psychologický profil internetových diskutérů, ale  možná by to stálo za to.Sama si je dělím na několik druhů. Ti, kteří to myslí vážně -  odhadem drtivá menšina. Ti, kteří to  mají jako pracovní úkol - lidé  z píárových agentur, marketingových oddělení firem a podobných institucí, kteří  sledují "své" téma  a spinují - manipulují veřejným míněním pro svého klienta. Menšina.A pak dvě velké skupiny. Jedna z nich jsou evidentně ti, kteří se  těmi výkřiky na internetu baví a nemají co dělat. U nich si kladu  otázku - podle čeho si vybírají témata? Jak to, že mají tolik času?  Jsou nezaměstnaní? Nemocní (tolik nemocných?). Nebo nemají v práci  co dělat? Pak ale nechápu, proč zrovna tato skupina nazývá s  vervou  ostatní sockami či je obviňuje z toho, že nepracují. Zatímco oni  ano. Řadím mezi ně i všechny ty extrémistické nenávistníky.

Ti, co  pracují, ovšem obvykle nediskutují, že... Zbývají "duševně" pracující a studenti.Zajímavou podskupinu tvoří ti, kdo se výhradně soustřeďují na  fyzickou stránku objektů  textů. "Fuj, ta je jako opice", dozvídám  se pod fotografií hvězdy středního věku. Možná by nemuselo být  špatné, aby diskutující povinně přidávali své vlastní fotografie. Jistě by  to mnoho vyjasnilo.Poslední skupinou jsou lidé duševně narušení, u nichž je  psaní  komentářů pod texty projevem jejich choroby. Mnohé servery se  snaží řešit neúnosný příliv "magorů" či "mašíblů" (magor-šílenec-blbec) moderováním  diskusí. Tedy, natvrdo řečeno, cenzurou přispívajících. Při takovém množství textů  je ale těžké uhlídat všechno. Nicméně média, hrající si hru na onu internetově  anarchistickou "demokracii", ve valné většině podléhají tiskovému zákonu. A obsahem, za který odpovídají trestněprávně i občanskoprávně, jsou i názory jejich čtenářů. Poměrně šikovně to vymyslely Novinky. Diskutovat může jen ten, kdo  je zaregistrován a autorizován. Je pravda, že diskutujících je tam méně, ale  úroveň je přece jen znatelně jiná.Některé deníky, jako třeba internetové Britské listy, zrušily diskuze úplně. O "čtenáře" tohoto typu nestojí. A přesto (a nebo právě proto) mají dvacet tisíc čtenářů denně.

Jaké je řešení? Likvidace interaktivity? Cenzura? Všezahrnující svoboda? Řešení není. Buď se zachová interakce a čtenáři i "slušní"  diskutující se budou muset smířit s tím, že slušná diskuse  neexistuje, nebo připustit diskusi jen v rámci emailové komunikace  redakci. A číst, filtrovat, moderovat... Je pravda, že  pokud diskuse pod články není a čtenáři mi píší  maily, jsou většinou slušné a vyargumentované. I ty nesouhlasné. I  mezi nimi se najde pár  bláznů, kteří chaoticky vykřikují, že jsem  pravičák, komunistka nebo všechno dohromady. Schovávám si je. A jednoho dne vydám učebnici historie internetové psychiatrie.