Představitelé Evropské unie se zoufale snaží lavírovat mezi různými pragmatickými, ale spíše rádobypragmatickými, postoji, aniž mohou nabídnout věrohodnou a rozumnou jednoznačnou koncepci. Zatímco se ve všech konfliktech Evropa opírá o mohutnou pomoc USA a stejně tak spoléhá na případnou pomoc zámořského spojence, hýčká si zároveň módní antiamerikanismus a romantické levicově intelektuálské fantasmagorie. Jako by myšlení nejen průměrných obyvatel starého kontinentu, ale i jeho politických špiček ztrácelo jakoukoliv souvislost s realitou a zamířilo k abstraktním, naivním a zbabělým koncepcím.

Evropa a její mocnosti již nejsou velmocemi, jakými bývala koloniální Británie, Francie nebo Německo. Přesto má evropská reprezentace obsedantní touhu vměšovat se do záležitostí cizích států a s příslovečnou šetrností slona v porcelánu „řešit“ problémy, které sama v těchto zemích generuje svojí nešikovností, ignorantstvím, amatérským aktivismem a politikou apeasementu.

Příští týden mají ministři zahraničí Evropské unie pojednat v Bruselu návrh švédského předsednictví, aby v zájmu míru na Blízkém východě došlo k rozdělení Jeruzaléma. Toto svaté město tří světových monoteistických náboženství, tedy město tak či onak drahé miliardám věřících po celém světě, má být hlavním městem nejen Izraele, ale také problematické Palestiny. Kneset odhlasoval v roce 1980 zákon, podle nějž je Jeruzalém "věčné a nedělitelné hlavní město Izraele". Ve metropoli, která je poloviční než Praha, žije zhruba dvakrát více Židů než Arabů. Palestinci mají zájem hlavně na východních předměstích, kde žije významná arabská menšina, která je v očích palestinských představitelů zárukou práva na tyto čtvrtě města. Na rozdíl od mnohých politiků, kteří tak rádi o problému Palestiny hovoří, já jsem zmíněná území několikrát navštívila a hovořila jsem s obyčejnými Palestinci, nikoliv se zkorumpovanými samozvanými vůdci, s nimiž mluvívají evropští politikové. Umím si tedy celou situaci dost názorně představit.

Jeruzalém má v náboženské interpretaci dvojí podobu. Jednak je to město pozemské a jednak město nebeské. Ve světě politiky je tomu naprosto stejně, otázka dělení města má také dvojí rovinu. V pozemské rovině, řekněme v politické a společenské rovině by znamenalo postoupení východních čtvrtí města palestinskému státu obrovské vojenské riziko. Po minulých zkušenostech je téměř jisté, že hned první den vyhlášení palestinské svrchovanosti nad východním Jeruzalémem by začaly na hustě obydlená sídliště v izraelské části města dopadat nejen amatérsky vyrobené, ale také účinné armádní rakety dovezené z Číny, Íránu nebo kdoví odkud. Bylo by potřeba zmnohonásobit bezpečnostní opatření, neboť tolik kritizovaná betonová zeď by již byla málo účinná proti bojůvkám sebevražedných atentátníků. Neklid, vraždy, strach a nervozita by ochromovaly chod svaté metropole (závislé z velké části na příjmech z turistického ruchu a z přílivu zbožných poutníků) každý den. Tento pokles zájmu by postihl ještě více samotné Araby, jejichž „náboženský obchod“ je podstatným zdrojem veškerých příjmů. Uzavření hranice by odřízlo mnoho Palestinců od možnosti zaměstnání v západních částech města.

„Nebeská“ politika by vypadala nejspíše následovně: Mnozí Palestinci by si zprvu mysleli, že obsazením svatých míst Jeruzaléma by mohli těžit z turistické a poutnické aktivity. Ve skutečnosti je nepochybné, že obavy o bezpečnost i způsob, jakým palestinské rodinné klany vymáhají bakšiš za sebemenší „službu“, za vstup na svaté místo, a to i na místo modlitby, za ukázání cesty nebo za fotografování sebenevýznamnějšího objektu, stejně jako nepořádek, nedostatek hygieny, drobné kapesní krádeže a žebrota malých dětí  by brzy vyhnaly turisty i poutníky z těchto míst. Palestinci by ztratili pracovní příležitosti a na východním území města by prudce stoupala nezaměstnanost, kriminalita a chaos. Čtvrť by ovládly radikální bojůvky a mírumilovní Palestinci by byli terorizováni, jako je tomu na původních palestinských územích, ne-li více.

Pokud by Palestinci získali některá křesťanská poutní místa, jakých je v jejich oblasti několik, křesťanští poutníci obvykle organizovaní cestovními kancelářemi a církevními organizacemi, by přesunuli svůj zájem na křesťanská svatá místa na území Izraele, kde je mnohem vlídnější a bezpečnější prostředí. Žádný organizátor cesty či pouti totiž nesmí riskovat bezpečí či spokojenost svých klientů. Pokud by Palestinci trvali také na získání oblasti okolo Západní zdi, která je v současnosti náboženským centrem judaismu, vyvolalo by to prudký odpor téměř ve všech vrstvách věřících Židů a jistě i u mnohých světských, ale vlastenecky orientovaných Izraelců. Není pochyb, že by taková svévole vedla k nárůstu násilí a atentátů i ze strany ortodoxních židovských věřících.

Ve skutečnosti je palestinská oblast, která má být zárodkem autonomního palestinského státu, prozatím neschopná spravovat účinně své vlastní záležitosti. Stát zde nefunguje a jeho místo zaujímají radikální skupiny, které nabízejí zoufalým obyvatelům sociální služby, jakých se od své státní správy nedočkají. Hamás nabízí lékařskou péči, distribuci potravin, vzdělání, navíc slibuje nereálné budoucí výhody svým příznivcům a tvrdě zastrašuje své odpůrce. Ve skutečnosti je Hamás jedinou reálnou politickou silou na palestinských územích. Jde ale o sílu neschopnou diplomatického konsensu, jednat s ní není možné. Samo hnutí je roztříštěné a nemůže vystupovat jednotně, co slíbí jedna frakce, to druhá poruší. Regulérní zákon státu je nahrazen archaickým zákonem klanového práva nebo právem silnějšího. Ti Palestinci, kteří věří v realistický a pragmatický přístup k jednání s Izraelem (a není jich málo) mají obavy o své bezpečí.

Palestina de facto nemá hodnověrnou a odpovědnou politickou reprezentaci, s níž by bylo možné vyjednat podmínky míru, nebo dokonce odstoupení jakéhokoliv území. Evropští diplomaté, kteří většinou nemají téměř žádné zkušenosti s podobným chaotickým stavem společnosti, ale dokonce ani s běžným jednáním s příslušníky kultury Předního východu, v jednáních s Palestinci vystupují jako užiteční idioti. Zatímco by měli podporovat realistickou politiku pragmaticky orientovaných vzdělaných Palestinců, zejména z řad podnikatelů, obchodníků a inteligence, nechávají se dojímat či korumpovat profesionálními manipulátory z řad extrémistů, kteří moc dobře vědí, jak na Evropany zapůsobit. Z vlastní zkušenosti vím, že my, kteří jsme zažili propagandistickou masáž komunistů, máme vybudovány obranné mechanismy, ale západní Evropané se rozpláčí při první vylhané historce o Židy umučeném palestinském dítěti nebo o údajných drogách v lécích dovážených z Evropy. Pak už jen stačí takovýmto naivům vložit do náruče nějakou vázu nebo kobereček s dojímavou legendou o matce patnácti dětí zcela závislé na výrobě těchto artefaktů (made in India) a Izrael je postaven na pranýř evropských médií, ba i politických jednání.

V OSN je posuzování porušování lidských práv alarmující: 80 procent všech rezolucí odsuzuje Izrael. Genocidy, hladomory uměle udržované zkorumpovanými vládami nebo okupanty, otroctví, znásilňování žen a dětí, nábor dětí do armády, mučení trestanců nebo zajatců, zabíjení novorozených děvčátek, obchod s orgány vězňů a jiná zvěrstva běžná v Africe, v Severní Koreji nebo v Číně (a leckde jinde), jsou mimo hlavní zájem OSN. Je to nejen tím, že Palestinci jsou v mediální módě. Je to také důsledek cynického obchodování s hlasy. Státy masivně porušující lidská práva hlasují proti Izraeli výměnou za slib mlčení ke svým zločinům. Miniaturní státeček na periférii arabského světa se stává jakýmsi satanem, zosobněním všeho zla. Podle několika průzkumů veřejného mínění si mnozí Evropané myslí, že Židů je alespoň sto miliónů, že ovládají vlády západních států, že rozpoutali obě světové války a že jsou největší hrozbou míru. Spolu s infantilním antiamerikanismem je tato bludná obsese Evropy nebezpečnou třaskavinou, která ohrožuje světový mír mnohem více než všechny jaderné hlavice v Ásii či v USA.

Evropské zásahy do izraelské politiky jsou hloupé a nebezpečné. Dělení každého města na dva znepřátelené tábory je zhoubné. Rozdělení Berlína bylo trvalým traumatem a jeho zcelení bylo počátkem osvobození východní Evropy. Jestliže si Palestinci žádají uznání svého hlavního města (mají na to ostatně právo), musí nejprve vybudovat fungující právní stát, který bude schopný poskytnout bezpečnostní záruky všem svým sousedům. Teprve bude-li možné na jeho hranicích otevřít bezpečné hraniční přechody, přes něž budou moci obyvatelé cestovat na místa z těch či oněch důvodů pro ně významná, až bude možné pro Izraelce žít na palestinském území a pro Palestince žít a pracovat v Izraeli, pak bude čas na jednání o umístění administrativního centra mladého státu. Možná bude reálné uvažovat i o některé části Jeruzaléma. Do té doby ale o tomto řešení jednat nelze a nelze je přijmout za žádných okolností.

Pro Prvnizpravy.cz
Věra Tydlitátová