To je zásadní zpráva pro všechny policisty, hasiče, zdravotníky, úředníky, nepedagogické pracovníky ve školství a další státní zaměstnance. Všechno ostatní, co z úst vládních činitelů plyne bez uzardění, je jen mlha zakrývající tento nespravedlivý fakt.

Ministr Jaromír Drábek (TOP 09) si klidně může hovořit o tom, že příští rok nezmění tarify. No a? Tak je změní následující rok. Suše.  Stejně tak si může šéf vnitra Radek John (VV) posvítit na statisícové odměny vysokých funkcionářů policie. Na věci, že policisty spadne pavlač plošně snížených platů o deset procent (John tvrdí, že 6,3 procenta reálně) to nic nezmění. Ostatně on toho vůbec moc namluví – mohl si odpustit ty kydy o tom, kdo rozbil skleněnou výplň a poškodil kontrolní rám v Kachlíkárně.

Kdo se demonstrace zúčastnil, viděl na vlastní oči, že nejrůznější profese se spojily (účastnily se i nejrůznější občanské iniciativy) v jeden proud, kde – snad poprvé od listopadu 1989 i mnozí Pražané vyjadřovali sympatie k protestujícím – a všichni v té chvíli byli odboráři. Tento zlom charakterizovalo, že se napříč profesemi hlasitě a srozumitelně neslo hlavním městem: tato vláda škodí lidem. A to lidem práce, často nebezpečné a v každém smyslu odpovědné. A bylo jedno, zda se jedná o ty, co zachraňují životy a zdraví v nemocnicích a ordinacích, nebo totéž činí když hoří, či když chrání životy i pořádek, případně učí naše dětí nebo poskytují umělecké zážitky. V nekonečném průvodů to byla solidarita všech se všemi, požadující aspoň zachování mzdy.

Pro odborové předáky –  nebudu je  jako pravicová média nazývat pejorativně bossy – byla překvapivá nejen účast 40 tisíc občanů, ale také to, že se stali pouze moderátory akce. Ta totiž vznikla dole a doprovázela ji skutečnost, že příliš často se nad hlavami protestujících objevovaly
plakáty varující před „hranicí bídy“.

Jednoduše zde platí, že lidem ve státní sféře hodlá tato vláda sebrat plošně peníze, zatímco horních deset tisíc dostane naopak přidáno vidlemi. A že kabinet lže.  Ta je zaobalená do tvrzení o dluhu, o řeckém krachu Česka na dohled, je spojena se lží „nutnosti“ ořezat normální zaměstnance. A to vše doplněno strategickou velelží údajně „nutných“ reforem, které přitom nemají jiný cíl, než privatizovat veřejný sektor a elitě privatizátorů zajistit prebendy, o nichž se pracujícím s průměrnými platy jenom může zdát.

Arogance vlády je navíc umocněna hrou na demokracii – vždyť přece s odboráři jedná, že. Snaží se hodit jakousi vinu na odbory. Ale byl to Nečasův kabinet, který zaměstnancům jako kost hodil utahování opasků - berte neberte! A žádné kompromisy. To měli zástupci pracujících navrhnout dobrovolné snížení svých mezd? Vzdát se sociálních práv ve prospěch bohatých? To jako mají vládu žádat, aby se jim – tedy odborům a zaměstnancům – zkrátila zaměstnanecká práva osekáním Zákoníku práce? Proboha proč? Vždyť nikdo z nich stát do finančních problémů nedostal! Asi si to pánové pletou s kolektivním vyjednáváním o zvýšení mezd a platů!

Tento moment by si měli zapamatovat všichni zaměstnanci, včetně soukromého sektoru!

Naštvaní zaměstnanci a odbory ještě neřekli poslední slovo. Lze tedy při jejich protestech, které mohou dospět až ke stávkám (je to vláda, která kolektivní smlouvy hrubě pošlapává, a tím nárok na odpor v podobě i stávek odborům vzniká), očekávat, že také bude vzrůstat tlak na jejich rozdrobení. A to nejen z vládních úst, ale z pravicových médií. Budou pěstovat závist, kterak si ti či oni zaměstnanci polepšili, jaké mají nadstandardní příjmy a snažit se atomizovat společenský protest. Budou hledat hnidy na odborářích.

Budou buzerovat odpovědností vůči státu, budoucím generacím a podobnými propagandistickými hesly, aby si střední a chudší vrstvy pěkně v tichu přiškrtily kyslík. Budou jim vysvětlovat, jaké ztráty by stávky zapříčinily nebohému státu, budou hrozit soudními zákazy a možná i „jochovskými gumáčemi“.

Protože úterní demonstrace byla jen prologem. K sociálnímu střetu, který nezavinili „ti dole“, ale „ti nahoře“. Ti dole se na to musí připravit. Ti nahoře již připraveni jsou. A na nové volby se čekat nebude.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Jiří Kouda