Nevím sice, jestli všichni tak úplně vědí, do čeho jdou a zda vědí, že Česká televize je strategický a složitý podnik s mnoha funkcemi, o kterých dosud ještě ani neslyšeli, ale budiž jim přáno. Radním přeji šťastnou ruku, rozvahu a taky co nejpevnější nervy.

Navzdory horečné mediální snaze, aby byl někdo zvolen, si snad jen dovoluji upozornit, že nezvolit je také možnost. Možná někdy lepší. Televize pod dočasně dočasným vedením rozhodně strádat nebude. Pokud není jistota kvality a stability této volby, pak je lepší prozatímní nic a budoucí naděje. Pokud by mělo být manažerskou kvalitou to, co předvedla skupina manažerů České televize při organizování prezentace podzimního programu ČT1, tak raději nic. Myslím, že v tom jsem s většinou členů Rady zajedno.

Důsledky špatných a zbrklých voleb jsme viděli ostatně nedávno v rozhlase, kdy v hysterické rychlosti odvolaného Kasíka nahradil bleskově zvolený a jmenovaný Richard Medek, který se stejně bleskově psychicky zhroutil. Pro jistotu. A jak dopadla neprozíravá volba na Kavkách, jsme už viděli jednou. Celonárodní ostuda z žurnalistického selhání redaktorů ČT a slabého ředitele, nazývaná „televizní rebelie“, skončila na Václavském náměstí srocením davu a škodami převyšujícími 15 milionů, které nikdo z tehdejších viníků dodnes nezaplatil.  

Rozvahu, chtělo by se vzkázat Radě. Od nového předsedy Rady se dá vhledem k jeho životním zkušenostem rozvážnost očekávat.

To rozhlasová rada už je za vodou. Ta už zvolila. A vypadá to prozatím, že ne špatně. Duhan je starý rozhlasák a co jím řízená instituce  potřebuje, ví.  Otázka je,zda nalezne odvahu k rázným a rychlým krokům,  když prozatím musí kličkovat mezi různými politickými zájmy jako zajíc. Aktivistům ODS v rozhlasové Radě ale zjevně upadla kosa na kámen. Nezkrotitelný radní Šafařík morduje kolegy i zaběhlé pořádky. Chápu, že jsou z toho někteří divocí, a   nesou to zvlášť těžko. Pokud jsem postřehla, manažer mrtvých sponzorů Ratiborský už má chuť Šafaříka inzultovat (jak si Šafařík stěžoval -  konkrétně šlo o „přesdržku“). Inu, na každého číhá jeho osud. Buď dáš, nebo dostaneš. A řekněme si, že torzo Rady, která rozhlas kontrolovala doteď, si možná  zaslouží i víc.

Mediální šum kolem Bátory a spol. také pomalu utichá, jak jinak.  Paroubek mediální prostor umí zaplnit také. Konce okurkové sezóny využil.

Michal Hašek ale nyní udělal taktickou chybu. Bývalému předsedovi přes média sdělil, že by měl ze strany buď odejít nebo být normálně jejím členem. A že Paroubkovo prohlášení do médií na téma „stejně odejdu“ je politický nesmysl, do kterého jen nešťastně vtahuje další lidi. Od Jiřího Paroubka se  Hašek dočkal, jako obvykle, spršky sprostých invektiv. Místopředseda sociální demokracie neměl mediálně diskutovat. Měl rovnou Ústřední kontrolní a revizní komisi ČSSD navrhnout Paroubkovo vyloučení za činnost a výroky, neslučitelné s programem a stanovami ČSSD. Ať jde, kam ho srdce láká.  Médiím by se to líbilo a koneckonců, v okurkové sezoně je prostoru dost.

Pravda, není lehké být minulým předsedou… Vzpomínám si na Paroubkovy diskuze s  Milošem Zemanem po Zemanově dobrovolném odchodu z ČSSD. Vzpomínám  i dobu, kdy jsem zamlada sledovala rakouskou politiku a Bruna Kreiskyho střídal Franz Vranitzky. Kreisky také těžko snášel svou novou roli. Zajímavé a tom je, že všichni tito dnes už bývalí předsedové byli sociální demokraté. Mediálně to moc dobře nepůsobilo v Rakousku  tehdy a nepůsobí to dobře ani v Česku nyní.

Jako novinářka nechovám k politikům jakékoliv city, ale přistihla jsem se, že Jiřího Paroubka mi už je líto. Neumí být ani mužem, ani politikem.  Neumí prohrávat ani vítězit. Nic neumí dělat  s noblesou. (To je komentář, nikoliv zpráva.)  

Nová zpráva  Reuters institutu pro studium žurnalistiky (RISJ) ukazuje, že zatímco mediální průmysl ve většině „vyspělých demokracií“ prošel v posledních patnácti letech obdobím hlubokých strukturálních změn (digitalizace, multimedializace, sociální sítě), existující formy podpory sektoru veřejné  mediální  služby ve formě přímých i nepřímých dotací  jak vlád, tak daňových poplatníků,  zůstávají do značné míry stejně zastaralé, jako tomu bylo v minulých pěti desetiletích. Někteří politici i v takových zemích, jako je Finsko, Francie, Německo, Itálie, Velká Británie a Spojené státy, stále netuší, jak revoluční proměna „staré“ společnosti v „novou“ informační společnost nastala a jak nezastupitelnou roli v této proměně hrají média veřejné služby.

Kanadský stát Quebec tlačí na kontroverzní  návrh  definovat „profesionální“ novináře a odlišit tím   profesionální  žurnalistiku. Úroveň profesionality novinářů chce vláda  podrobit veřejné kontrole. Záměrem zákona je odlišit média  „sloužící veřejnému zájmu“  od „amatérských blogů“. Kanadská asociace novinářů (CAJ) v květnu svolala zvláštní výbor pro studium navrhovaného nařízení a širší problematiku profesionalizace novinářů. Navrhované nařízení vychází ze zprávy bývalého novináře Dominique Payetta, který doporučil, aby „profesionální“ novináři měli některé výsady, výměnou za respektování přesně stanovených kritérií. Pak by se nemělo stát to, k čemu došlo v Austrálii.

Dva australští „novináři“ byli totiž vyhozeni z televize Nine Network  za  falešné videozáběry. Jejich vedoucí,  režisér pořadu Brisbane News  Lee Anderson  byl donucen k rezignaci. Řízení redakce bylo přezkoumáno a všichni zaměstnanci dostanou školení, týkající se jejich redakčních, právních a jiných povinností a odpovědnosti.

Svoboda slova bez odpovědnosti je anarchie. Vítejte v budoucnosti.


Psáno pro Prvnizpravy.cz

Irena Ryšánková