Až postupem doby, kdy jsem si doplnil běžně nedostupné informace o tomto muži, začalo vše dávat smysl.

Zítřejší blahořečení Jana Pavla II., kterému předchází podobné mediální ovace, jako v době jeho skonu, jsou dobrou příležitostí zmínit to, co v oficiálních životopisech Karola Wojtyly nenajdete. Sovy nejsou tím, čím se zdají býti a ani Jan Pavel II. nebyl tím, kým si myslíme. Podívejme se tedy na něj střízlivě a ne tak nekriticky, jak to ve dnech kolem jeho beatifikace nyní mnozí činí.

Vůbec přitom nemám na mysli spekulace o možném židovském původu Karola Wojtyly (tedy spekulace o tom, že jméno jeho matky - Kaczorowska - je jen popolštěné židovské příjmení Katz a že je tedy Wojtyla plnoprávným příslušníkem abrahamovského národa). Jednak by zdaleka nebyl prvním židovským papežem na Svatém stolci (jakkoli je to paradoxní situace), za další to není nijak překvapivé, vezmeme-li v úvahu, kolik jiných lidí této národnosti je v různých významných pozicích a funkcích (ať už to o nich víme, nebo - často kvůli pozměněným příjmením - nevíme). Konečně, byla-li by to pravda, pak by tato skutečnost byla jen dalším příspěvkem do pracně budovaného a mediálně hýčkaného obrazu společných židovsko-křesťanských kořenů Evropy, nad kterým je povoleno pouze pochvalně kývat. Říci cokoli jiného by bylo z dnešního pohledu neslušné a politicky nekorektní.

Ať už Wojtyla židovského původu byl, nebo ne, rozhodující je, že byl prvním papežem v historii církve, který vůči židům a Izraeli choval nadmíru uctivý postoj, který ve své funkci vůbec poprvé navštívil synagogu a který se pokusil o sbratření s těmi, kteří podle tradiční katolické víry Krista zavrhli. I zde proto musíme hledat příčiny současného mediálního velebení Jana Pavla II.

Wojtyla se ale choval vstřícně nejen k židům, ale vůbec k vyznavačům všech světových či místních náboženství (třebaže tento šířeji pojatý ekumenismus byl pouze zástěrkou právě pro sblížení křesťanství s judaismem). U nejvyššího představitele církve, která svůj obraz staví na dvoutisícileté tradici, striktní výlučnosti a konzervativním setrvávání na neměnných dogmatech, je takový posun v myšlení krajně neobvyklý a stěží vysvětlitelný bez hlubšího porozumění staletému boji o charakter římskokatolické církve. I proto nyní zaznívají hlasy, převážně z tradicionalisticky orientovaných katolických kruhů, které se na blahořečení Jana Pavla II. právě ve světle jeho panteismu dívají - mírně řečeno - s pochybnostmi.

Už v době, kdy Wojtyla začal modernistické myšlenky razit, byli tradicionalisté a konzervativci tímto novým kurzem zaskočeni, a tak si papež už za svého pontifikátu vysloužil za své názory a jejich realizaci drtivou kritiku. Jejich označení za revoluční bylo ještě tím mírnějším vyjádřením, jakkoli revoluce pro správného katolíka od zlého jest.

Zaznívaly totiž hlasy ještě přímočařejší. Držitel Petrova stolce se podílí na uctívání falešného boha, říkali někteří. Jiní šli ještě dále a tvrdili, že papež není katolík, ale heretik. Že je zosobněním Antikrista. Že jeho setkání v Assissi nebylo inspirováno Duchem Svatým, ale ďáblem a že sám Jan Pavel II. pracuje ve službách zednářstva.

I když se to může zdát podivné (ve světle oslavné mytologie, která se kolem Jana Pavla II. tvořila už za jeho života), nejde vůbec o žádnou konspiraci - nekatolické myšlenky Jana Pavla II. jsou dobře dohledatelné, stejně jako je možné doložit výše zmíněné výhrady tradicionalistů, které v době Wojtylovy vlády nad církví pravidelně zaznívaly. Na místě je tedy spíše otázka "proč?" Co k tomu Wojtylu vedlo? Jednal papež ze své vlastní vůle? Byly to jeho osobní myšlenky a pohnutky, nebo pracoval pro konkrétní kruhy, které si takovýto posun v církvi už drahnou dobu přály?

Domnívám se, že Jan Pavel II. se svou všeobjímající láskou, důrazem na humanitu, oslavováním člověka, řečmi o Nejvyšším staviteli univerza a snahou vytvořit nové synkretické náboženství nebyl pouze na vlastní pěst jednajícím mužem. Stejně tak nebyl pouhým dítětem revolučně naladěné doby, která by si podobné kroky přála. Podíváme-li se totiž blíže na jeho styky, kontakty a vazby, je nám jasné, že nový směr, který v církvi razil, byl toužebně očekávaný, dlouho plánovaný a zpovzdálí řízený (což se nevylučuje s poznatky založenými na analýzách jeho raných textů, které naznačují, že už ve svém mládí podléhal vlivu velkého okultisty a esoterika Rudolfa Steinera a že si tudíž progresivistické myšlenky nesl v sobě už od mládí).

Jan Pavel II. byl podle všeho nástrojem a služebníkem (ne-li přímo sám členem) zednářských kruhů, které přesně takového papeže potřebovaly dosadit - a také jej s největší pravděpodobností dosadily. Přítomnost zednářů ve Vatikánu by nás přitom neměla nikterak překvapovat, členem lóží byli ostatně i někteří jeho papežští předchůdci, ale hlavně celá řada vysokých církevních hodnostářů, kardinálů, biskupů a prelátů.

Existují navíc svědectví o tom, že Wojtyla byl už dopředu pro svůj úkol vybrán. Jeho zvolení se ale nepovedlo hned (třebaže lóžoví bratři měli v konkláve velkou sílu), takže na Svatý stolec usedl v roce 1978 Jan Pavel I., o kterém mnoho katolíků věří, že jeho smrt měsíc po zvolení nebyla náhodná. Právě po něm nastupuje Karol Wojtyla alias Jan Pavel II., který římskokatolickou církev vedl v letech 1978-2005.

(Něco podobného se přitom údajně stalo i dříve, když konkláve v roce 1958 a pak znovu v roce 1978 zvolilo za papeže nejprve kardinála Siriho, který se ale pro svůj konzervatismus zednářským kruhům nelíbil a byl pod výhrůžkami fyzické likvidace jeho blízkých následně nahrazen modernistickými kandidáty - Janem XXIII. v prvním případě (1958-1963) a zmíněným už Janem Pavlem II. v roce 1978. To je ta známá příhoda s bílým a posléze šedým kouřem vycházejícím z komínu nad místem volby).

Řeči o zednářích přitom nejsou nijak nadnesené. Není žádným tajemstvím, že Wojtylovým zvolením byly zednářské kruhy nadšené a vydávaly ho za svůj úspěch, prohlašovaly, že Wojtyla je jejich už třetí papež (po Janu XXIII. a Pavlu VI.), dokonce nechaly pro Wojtylu zhotovit zvláštní medaili za zásluhy. V mnoha zednářských publikacích či časopisech najdeme chválu na Jana Pavla II. a vzletná slova o tom, kterak po tolika staletích se podařilo církev a svobodné zednáře usmířit. Není divu - krom toho, že papežovo synkretické myšlení vycházelo ze zednářských idejí, Wojtyla se navíc zasadil o vypuštění exkomunikace zednářů z nového církevního práva.

S mnoha zednářskými představiteli navíc udržoval čilé styky. Například oficiálně přijal představitele židovského zednářského řádu B´nai B´rith a jeho Ligy proti pomluvám (ADL) a nazval je "mými drahými přáteli". Vlídné slovo měl ostatně téměř pro každého (krom zpátečníků ve vlastní církvi) - o rok dříve přijal i představitele Rockefellerovy Trilaterální komise (1983), která se netají plány za zřízení celosvětové vlády. To pro papeže, usilujícího o celosvětový mír a celosvětové náboženství, muselo být jistě inspirativní.  

Jan Pavel II. byl vůbec ke všem shovívavý. Při své cestě do Indie (1986) si nechal na čelo namalovat červenou tečku, známý to symbol Šivových stoupenců. Jindy zase přijal a uctivě rozmlouval s delegací vyznavačů kultu woodoo či políbil na znamení úcty k islámu korán. Své synkretické plány završil modlitbami v Assisi (1986), kde zorganizoval společné setkání katolíků nejen s protestanty a pravoslavnými, ale vůbec vyznavači všech možných nekřesťanských náboženství - židy, muslimy, budhisty, hinduisty a šintoisty. Větší uctívání falešných bohů si snad už ani nelze představit.

Na rok 2000 pak plánoval ohromné setkání na Sinaji, které mělo sjednotit křesťany a židy a mělo se stát počátkem nového universálního náboženství "lidu Knihy".

Dovnitř církve pak byl horlivým zastáncem II. vatikánského koncilu, kteří někteří označují za revoluční rok 1789 v církvi a prosazoval modernistické změny církevní organizace. Pro nesouhlas se směřováním pokoncilní církve exkomunikoval Kněžské bratrstvo svatého Pia X. a vůbec odmítal konzervativní proudy v církvi.

Neoddiskutovatelným je pak politický význam Wojtylova pontifikátu, když je někdy uváděn vedle amerického prezidenta Ronalda Reagana a britské premiérky Margaret Thatcherové jako třetí osobnost, která se zasloužila o pád Sovětského svazu a konec bipolárního rozdělení světa. Stěží šlo ale o jeho vlastní nekoordinovanou iniciativu, mnohem blíže pravdě je to, že byl spíše umně využit americkou diplomacií (jeho kontakty s jiným polským rodákem Zbigniewem Brzezinskim jsou všeobecně známé) a americkou diplomacií byl úkolován. Stal se tak spíše služebníkem architektů nového světového řádu, než vlastním hybatelem věcí. Nabízí se pak i otázka, zda už i jeho zvolení nebylo chladným kalkulem nejen zednářských kruhů ve Vatikánu, ale i těch na druhé straně Atlantiku.

Všechny tyto záležitosti mají přirozeně pro zastánce politického i církevního liberalismu kladné znaménko. I proto je více než pochopitelné, že sdělovací prostředky vytvářejí kolem Wojtyly mýtus hrdiny a dávají mu aureolu svatosti, kterou - Bohužel - katolická církev beatifikačním procesem legitimizuje.

Aniž bych chtěl vystupovat jako horlivý obránce katolické víry (ve skutečnosti jsem protestant), myslím si, že blahořečení Jana Pavla II. není pro Řím dobrou vizitkou. Co se stalo, nedá se odestát, ale římským katolíkům by více prospělo (místo připomínání si této temné novodobé církevní historie) vrátit se k některým papežům starším. A v návratu ke kořenům nechodit dál než k počátkům křesťanského letopočtu.

Pro Prvnizpravy
Adam B.Bartoš