
Relativní odolnost českého trhu práce je dána zejména předkrizovými poměry – česká nezaměstnanost byla dlouhodobě nejnižší v celé Evropě a nedostatek jakýchkoliv pracovníků byl výrazným mantinelem dalšího rozvoje pro naprostou většinu domácích firem. I proto při startu pandemie více než například v Itálii nebo Francii české firmy váhaly s propouštěním zaměstnanců. Svojí roli sehrála bezesporu mimořádná pomoc státu v první vlně a také víra, že vše v “dohledné době” bude za námi. S druhou vlnou se poměry mění – konec pandemie reálně nevidíme a nejistota ohledně poptávky a vývoje ekonomiky v příštím roce zůstává extrémní, zatímco řada mimořádných opatření jednoduše vyprchá. Dojde tak na trvalé ztráty pracovních míst, které postihnou pravděpodobně nižší příjmové skupiny z nejvíce postižených sektorů jako jsou pohostinství, hoteliérství nebo maloobchod. Současně s tím se také může výrazněji zhoršit pozice pro mladší ročníky s nízkou pracovní zkušeností. Bohatší střední třída je naopak díky jednoduššímu přechodu do režimu “home office” a vyššímu sociálním a finančnímu kapitálu připravena poprat se s následky pandemie o poznání lépe. Navíc akumulovaný majetek díky extrémní globální měnové expanzi a super nízkým reálným úrokům bude pravděpodobně dál nabývat na hodnotě. To vše jenom zvýší příjmovou a majetkovou nerovnost v Česku. Tomu se možná nedá úplně zabránit. Vláda by to však při návrhu podpůrných opatření měla brát v potaz a do budoucna myslet zejména na ty nejvíce ohrožené.