Když se v roce 2000 stal středočeským hejtmanem za ODS poslanec PSP ČR Petr Bendl, nečekal ani minutu a na nejbližší schůzi Poslanecké sněmovny se svého poslaneckého mandátu vzdal.

Když v roce 2004 coby nově jmenovaný premiér ČR požádal Stanislav Gross ministry své vlády za ČSSD, kteří byli současně i poslanci PSP ČR, aby se vzdali poslaneckého mandátu, nikdo o tom nediskutoval a všichni tak učinili.

Když před několika dny předseda ČSSD a kandidát na premiéra připomenul hejtmanům za ČSSD usnesení sjezdu ČSSD z března 2013 o tom, že běží lhůta pro jejich rozhodnutí, zda zůstat hejtmany či odejít do Parlamentu, do kterého byli díky svým hejtmanským postům zvoleni, ozvala se husa nejpotrefenější – šéfpučista a chronický poslanecký absentér jihomoravský hejtman Michal Hašek.

Místo, aby zpytoval své svědomí a přemýšlel o škodách, které v posledních měsících své politické pouti napáchal, ostře se obul do svého životního rivala Bohuslava Sobotky a snažil se obhajovat neobhajitelné. Na pomoc mu přispěchal, jak jinak, jeho věrný pučistický druh – Zdeněk Škromach. Ani jeden z nich ve svých výpadech vůči Sobotkovi neřešil podstatu problému, ale využili první příležitosti, jak si do svého vnitrostranického soupeře kopnout.

A přitom je nanejvýš zřejmé, jasné a logické, že jak hejtman, tak poslanec PSP ČR jsou při poctivém přístupu funkce na plný úvazek a není možné je skloubit tak, aby jako v případě Michala Haška jedna z nich netrpěla (katastrofální ani ne čtvrtinová účast na hlasování v Poslanecké sněmovně nechť je toho důkazem). Ve skutečnosti jsou však šizeny povinnosti vyplývající z obou funkcí.

Bohuslav Sobotka neučinil nic víc, než že hejtmanům v polovině jejich lhůty dané usnesením sjezdu připomněl jejich povinnosti, a to zejména proto, že ani jeden z nich doposud neučinil jediný krok ke splnění citovaného usnesení. Šestiměsíční lhůta není pro to, aby hejtmani půl roku hnípali a pak si hodili korunou, kam se vrtnou, ale aby měli možnost nejenom oni, ale i jejich okolí, přijmout ta či ona opatření v personální oblasti tak, aby případný nástupce na tu či onu funkci měl dostatek času se připravit na převzetí funkce a odpovědnosti z ní vyplývající.

ČSSD má hejtmany už druhé volební období v jedenácti krajích a v Parlamentu ČR za tu dobu zasedlo celkem deset hejtmanů - pět v Senátu a pět v Poslanecké sněmovně. A pouze tři z nich (všichni ze Senátu) se už v roce 2012 rozhodli pro Parlament ČR a na krajích dali šanci svým následovníkům.

Jsem přesvědčen, že tento postup je jasný a srozumitelný. Hejtman, který vykonává dobře svou funkci, má všechny předpoklady i podmínky pro to, být úspěšným kandidátem do hierarchicky vyššího orgánu a tam zužitkovat své zkušenosti z krajské politiky.

Je ale poněkud nenormální a sobecké, využít svého postavení hejtmana k volbě do Parlamentu a zůstat široce rozkročen nad oběma židlemi ve snaze sedět na obou. Takové rozhodnutí neprospívá nikomu, kromě nich samých a nemá jiné odůvodnění, než touhu po udržení osobní moci na obou postech za každou cenu.

V sedmi krajích by přitom mohlo na uvolněných hejtmanských pozicích zrát dalších sedm nových osobností ČSSD, které by mohly rozšiřovat špičkovou funkcionářskou základnu ČSSD a snižovat prohlubující se personální vyprahlost sociální demokracie. Do konce volebního období krajů je dostatek času na jejich vyprofilování.

Anebo by v Parlamentu mohli získávat zkušenosti noví poslanci a růst noví parlamentní spíkři, byť je tento postup z mého hlediska poněkud nelogický a v případě senátorů i částečně nejistý.

Jsem toho názoru, že hejtmani jsou dostatečně zkušení a erudovaní politici a není jim třeba radit, jak se rozhodnout. Myslím si však, že občasné připomenutí toho, že v ČR není čtrnáct sociálních demokracií, ale jen jedna a že ČSSD má jen jedno vedení, a to v Lidovém domě, neuškodí.

Zvláště ne těm, kteří tu a tam podléhají mylnému pocitu, že je to všechno jinak.

Michal Kraus