Možná – ale jen možná – stojí za to zamyslet se nad posledními volbami jako nad způsobem testu našeho společného já. Tedy toho, co nás všechny – rozumí se Čechy – spojuje dohromady, nebo spíše mělo by spojovat. To vše, co souviselo s přípravou voleb, s účastí na nich i s jejich dopady na náš individuální způsob existence není ale ve svém souhrnu nic jiného než hledání odpovědi na otázku, jak fungujeme jako jedno velké, tedy české společenství. Někdo tomu říká český národ, občanstvo, jiný zase český stát, země česká, ale nejčastěji naše společnost. Někdy také česká společnost. Fungujeme tak již dlouho a byli jsme předurčeni stát se Čechy a Češkami daleko dříve, než jsme byli počati. Převzali jsme jen štafetu od svých rodičů, ti zase od svých rodičů, prarodičů atd. Hlavně díky tomu i my dnes tvoříme tuto společnost a její dějiny. My a čas - i tak by se to vše dalo také pojmout. Naše společná minulost i současnost přesahuje naše individuální bytí, ale o ne vždy si to uvědomujeme.

Vraťme se však k jádru věci dříve, než se v této těžce propletené a zauzlované problematice tzv. utopíme. Co se tedy v minulých dnech vlastně stalo? Jak to zhodnotit? Je to více ke smíchu či k pláči?

Zcela určitě jsme se dověděli něco nového – pro někoho možná překvapivého, pro někoho předvídatelného – o sobě. Nejen o tom, co jsme jako celek, ale také o tom, co nejsme, v čem jsme jen propadli iluzím, že takoví jsme.

Volby nemohly nic podstatného změnit na faktu, jací jsme jako jedinci, ale mohou měnit - a někdy dost podstatně – něco na skutečnosti našeho sociálního já. Volby nejsou totiž nic jiného, než pokus o selekci těch, kteří patří do čela této společnosti od těch, kteří by rádi patřili, ale nejsou námi jako celkem respektováni a jako naši reprezentanti nemohou tedy být etablováni. Ti, kteří se do parlamentu dostali, prošli zatím jen jednou z řady fází testu umožňující takovou selekci. Už předtím ale museli projít jiným – pro veřejnost ne příliš viditelným – výběrem na úrovni štábů svých stran a hnutí, aby se dostali na volitelná či nevolitelná místa jejich kandidátek. Chtějí-li se po volbách dostat na významnější místa v zákonodárném sboru anebo ve sféře výkonné moci, budou podrobeni dalšímu testování, ale jen v okruhu svých spolustraníků a jiných kolegů. Nepůjde ani tak o to, zda budou schopni prokázat, že mohou pro svoji společnost něco udělat, ale zda budou od svých kolegů shledáni za vhodné kandidáty na vládnutí, což bude u řady z nich asi zpochybněno. Uchazečů o takové pozice bývá totiž více, než pozic, které jsou v tomto státě pro to vytvořeny. Zde budou hrát svoji roli i kritéria jako jejich náboženské, etnické či jiné znaky a postoje, tedy jejich kompatibilita s ostatní reprezentací. Výsledkem by tentokrát mohl být pozoruhodný mišmaš. Jako voliči se asi budeme divit, co z toho vyjde a komu jsme dali své hlasy. Častokrát totiž neznáme skutečnou osobní minulost těch, kteří byli na kandidátkách navrženi ke zvolení (otázkou je, jestli ji někdy znají či spíše chtějí znát i oni sami). Především nevíme, kolik z nich upřednostňuje zájmy spjaté s určitou, české společnosti cizí, ideologií (náboženské či sekulární), anebo jiného, pro nás ne vždy přátelského společenství a světonázoru. Velké společnosti jsou již dlouhou dobu tmeleny i jinými přísadami, než jen vlastenectvím a osobní morálkou. Jak bychom to ale mohli včas zjistit, když četní žurnalisté působící v médiích právě tohle nechtějí zkoumat a sdělit to dál ještě před volbami? Někdy je to totiž tzv. horké zboží a jindy je jim to zakázáno majiteli těchto médií či strukturami, které je ovládají.

Zjevně zde selhává mechanismus přirozené dělby práce ve velkých společnostech, který by měl být tím právě v tomto jejich hlavním konstrukčním prvkem.

Jinou příčinou četných disproporcí mezi voliči a volenými je to, že jsme sice nositeli určitých názorů a postojů ve věcech společenských, ale nebýváme ani v době před volbami ani po nich těmi, u nichž by něco takového bylo zjišťováno. Soudí se zpravidla, že stačí něco takového zjišťovat u kandidátů zvolení, třebas povrchně. Tedy jen co oni sami o tom chtějí veřejnosti sdělit. Názory voličů ale nejsou považovány za zajímavé. V tomhle ohledu je stávající „demokracie“ velmi nedemokratická a jakmile odvolíme, přestaneme být pro uchazeče o moc předmětem jakéhokoliv jejich zájmu. Jsme tím odsouzeni jen k roli pozorovatelů a lidí, kteří si už svoje „řekli“. Pro ně (rozumí se pro kandidáty moci) jsme jen tvárnou masou, na kterou mají specialisty, kteří s tímto „materiálem“ umějí zacházet. Vypadá to tvrdě, a tvrdé to je. Mají specialisty pro podobné aktivity, mají dokonce i velmi specializované specialisty pro usměrňování mnoha dílčích komunit a malých společenství (což je eufemismus pro manipulace), z nichž se česká společnost formuje a do nichž také patříme (profesní, vzdělávací, rodinné a jiné struktury), ale jací jsme, to specialisty moc nezajímá.

Jejich rizikovost pro nás si často ani neuvědomujeme (někdy je dokonce nejsme schopni ani vnímat). Podstatné je ale uvědomit si, že s námi někdo tímto sice často primitivním, ale již osvědčeným způsobem zachází. Někdy si kvůli tomu můžeme připadat jako trubci v politickém úlu, kteří odevzdáním hlasů splnili svoji údajnou „občanskou povinnost“ a mají se hned poté vrátit ke své každodenní práci, makat a mlčet. U části našich spoluobčanů to takto i funguje, díky poměrně slabé úrovni samostatnosti jejich myšlení.

Ano, tyto volby znovu potvrdily, že jsme ve velkém rozsahu manipulovatelní (dokonce snad více než kdykoliv předtím) a také jak jsme snadno zmanipulovatelní. Znamená to ale, že snad patříme mezi paka, hlupáky či jiné podobně, tedy hanlivě označitelné množiny? Spíše je to tom, že jsme jako celek oběťmi těch, kteří vynalezli a zneužili různá pseudodemokratická know how.

Podle osvědčených, už dříve praktikovaných procesů a způsobů ve volbách (pseudovolby v době komunistického režimu byly povinnou demonstrací poddajnosti většiny obyvatelstva vůči vůli představitelů režimu, jehož skutečné sídlo bylo na Východě) zdejší demokratičtí představitelé provádějí výběr nových a staronových lidí do vedení společnosti a tvrdí, že jsou zcela demokratická. O tom by se ale dalo pochybovat. Jsme v tomto ohledu obětmi rozsáhlé a dlouhodobé devastace vzdělávacího systému zaměřeného na akceptaci manipulačního systému jako na nejvyšší prioritu. Jeho náprava byla sice v dřívějších volebních programech vyhlašována všemi tehdy vládnoucími subjekty jako něco zvlášť důležitého, ale současně byla i naprosto ignorována. To se dá prokázat. Pokud by měl mít údajně inovovaný vzdělávací systém nějaký významnější vliv na naše sociální jednání a chování, nemohl by být řízen tak bezkoncepčně a improvizovaně jako to, co jsme v této sféře až dosud zažili. Vlády, které to připustily, ty postnormalizační prodisidentské, odésácké, socdemokratické i jiné mocenské struktury, za to nesou odpovědnost. Nechtěly připravit, tím méně provést změnu, která by ve svých důsledcích umožnila generacím, které mezitím dospívaly, rozeznat, koho mají volit a koho nikdy volit nesmí, pokud chtějí, aby česká společnost vzkvétala. Jinými slovy: vypadaly by jinak.

Ohlédneme-li se trochu do minulosti i k těm právě proběhlým volbám, dověděli jsme se z nich o sobě jako o Češích asi toto:

1)    Chybí nám - a to katastrofálně - přirozené elity. Tedy lidé, kteří se rovněž jako my cítí být Češi, ale vůči nimž cítíme respekt a jsme ochotni respektovat a podpořit jimi proklamované cíle. Tedy nikoliv výkřiky a fráze vyslovované se slovenským, „sovětským“ či dokonce japonským přízvukem. Není se co divit, že elity nemáme. Bylo dost důvodů, aby se v české společnosti nevytvořily. Máme v tomto ohledu s mnoha starými odpůrci dosud nevyřízené účty. Nemluvme jen o katolické prelátské církvi, s níž jsme se jako společnost střetávali od husitských dob a střetáváme se s ní prakticky stále. Ani nemluvme o staré rakouské aristokracii a o některých okolních státech, které poměrně nedávno omezovaly naši suverenitu, včetně formování osobností schopných náš celek řídit. Nemluvme ani o jiných vnějších strukturách, které zde chtěly či chtějí vládnout. Ti všichni samozřejmě neměly a nemají zájem, abychom do svého čela postavili vlastní a funkční elity, tedy ani abychom si je uměli připravit, resp. vychovat. Elity je navíc třeba vytvářet celé generace, opečovávat je nejen promyšleně, ale i s láskou. To jsme nedělali a neděláme, takže proč by nám jinak teď neměly chybět? Bez přirozených elit nám pak nutně chtějí vládnout a řídit naše osudy lidé, kteří si na ně jen hrají. Tedy nepravé elity. Jejich vzestup v těchto volbách je zvlášť ostře viditelný. Lhostejno, zda jsou ve službách vnějších subjektů, kteří zde potřebují pro své vlastní společnosti získat zakázky třeba pro dostavbu Temelína či z jiných příčin, anebo jen proto, že nepotřebují v tomto prostoru, kterému my říkáme domov, nějakou nežádoucí konkurenci.
2)    Chybí osobnosti. Vzdělané, připravené k tomu, abychom se jako společnost mohli rozvíjet. Nebo snad vidíte mezi těmi, kteří ve volbách chtěli získat úspěch, někoho, koho byste si jako osobnost vážili? Komu byste důvěřovali? Najdete jich víc než prstů na jedné ruce?
3)    Chybí vzdělávací systém, který by takové výše zmíněné deficity byl schopen uspokojit, i když třeba ne hned.
4)    Chybí dokonce i způsobilost takové osobnosti rozeznat a dát jim příležitost věci změnit. Atd., atd.

Není těžké postřehnout, že řeč je vlastně o jednom a tom samém – o schopnostech a o elitách, v nichž se tyto kvality projevují. Je to ale trochu paradox. Potřebu takové změny společnost pociťuje, i když tuší, že takových cílů je schopna dosáhnout jen tehdy, použije-li pro jejich dosažení výsledky už provedených změn. Tedy něco, co je dost podobné tautologii. Jinými slovy, aby se něco změnilo, je nejdříve třeba se změnit. Asi i proto lze tento komentář shrnout do věty, že navzdory očekávání asi nejlepším výsledkem víkendových, pozdně říjnových voleb bylo a je vzniklé napětí v řadách dnešního sociálnědemokratického vedení. Propuklo proto, že se tam již delší dobu hromadilo. Stačila jiskra v podobě chabého vítězství ve volbách. Způsobila výbuch motivovaný nejspíše tím, že počet vlivných pozic se v důsledku nezbytnosti se o ně rozdělit s jinými subjekty ještě více zmenšil, což za těchto okolností přesto může vést k rozpadu této tradiční, kdysi respektované a silné strany. To, že většina jejího současného vedení požádala předsedu Sobotku, aby ze špatného výsledku vyvodil osobní odpovědnost a odstoupil z funkce předsedy, lze považovat za zcela legitimní požadavek na někoho, kdo sliboval - a snad to i zaručoval - nejméně o polovinu více hlasů a tedy i křesel a moci. Je to také reakce na situaci, kdy 40 % občanů ani nepřišlo k volbám, a dalších 25 % volilo jen proto, aby volili proti stranám, kterým přestaly důvěřovat. Ti, kteří zůstali doma, nepřišli k urnám většinou proto, že neměli možnost si bez poškození vlastní sebeúcty z nabídky kandidátů dalšího vládnutí někoho vybrat. Naprostá většina z těch voličů, kteří ze zoufalství z minulých vlád se rozhodli volit proti nim (tedy proti VV, ODS a TOP 09), volili zase hnutí a strany bez jasných a pro českou společnost srozumitelných a pozitivních cílů (nejde jen o vyhlášení cílů, ale i o deklaraci toho, jak mají být dosaženy!). Kdyby ČSSD tyto hlasy teď měla, mohla by teoreticky pro českou společnost něco významného udělat i s lidmi ve vedení, kteří se vzájemně nerespektují. Tedy pokud by všichni dostali tzv. „nažrat“. To však nelze s dnešním vedením, které nespolupracuje, rve se jen o pozice a nepřemýšlí o tom, co by mělo udělat pro druhé. Chtějí jen, aby druzí udělali něco pro něj, třeba jim dali své hlasy.

Proto nezvládli ani tuto kampaň. Kdyby Sobotka, když v autokratickém stylu převzal vedení (a tím ovšem i odpovědnost za výsledek) volební kampaně na sebe, jednal správně, mohl od zmíněných 65 % voličů získat s přehledem nejméně polovinu z nich. Své diktátorské sklony prokázal nejjasněji tím, že odmítl ve vedení své partaje přijmout odpovědnost za to, co se stalo. Přirovnávat však jeho chování a jednání ke stylu,  jakým se „proslavil“ po válce Fierlinger, po něm pak Laušman a další, kteří se snažili zaujmout místa někdejší sociálnědemokratické elity (Hampl a jiní předáci ČSSD zahynuli v nacistických táborech), nemá smysl. Doba je jiná, podmínky jsou jiné. Faktem ale je, že Sobotka a jeho lidé promarnili jedinečnou šanci. Otázka je, co dělali ti druzí, kteří také patřili k vedení této strany, i když ne k jeho oblíbencům? Jak to, že mu takový špatný výsledek vůbec dovolili? Jak to, že ho nechali takovým hanebným způsobem řídit stranu a kampaň?
V dodatku ke svému poslednímu komentáři jsem na toto téma vyjádřil názor. Nakonec jsem je volil, ale nerad. Nechápal jsem třeba, jak se mohl stát jedničkou pražské kandidátky člověk, který se jím stal. Jak to, že nesdělovali voličům, kteří nakonec volili ANO či Úsvit, ale i třeba Lidovce, komu dají své hlasy? Jak to, že nevyužili ve svůj prospěch postoje většiny voličstva k restitucím církevních majetků a vůbec ke Změně s velkým Z? Na co vlastně čekali? Takových příkladů lze uvést více. Odpověď je jen jedna: nebyli na to připraveni, neměli na to! Nedojde-li ani ex post k podstatné a velmi rychlé změně v ČSSD, a nejen v personální, ale hlavně v koncepční sféře, mnozí z  jejích voličů /z těch nynějších 20,45%!/ tuto stranu nikdy už volit nebudou. Důvod? Zklamání. Jakoby snahou jejího vedení bylo zlikvidovat tuto stranu jako samostatně a ve prospěch celé české společnosti jednající organizace, což se jim teď téměř už podařilo. Budou se muset sami změnit, pokud ovšem svoji krizi vůbec nějak zvládnou. Současně budou jednat s tak podivnými subjekty jako jsou ty, s kterými budou „muset“ jednat v důsledku toho, jak volby dopadly. Nemluvím o tiché podpoře od KSČM, o které se radši mlčí. Řeč je o těch chaotech, kteří se teď derou k moci, což – totiž, že jde o chaoty - je ovšem ta lepší varianta.

Lidé jako Sobotka a jeho okolí zjevně nemají o sociálně demokratickém étosu s jeho tradičním důrazem na solidaritu, upřednostněním zájmu celku před osobními zájmy, o antiklerikalismu a o jiných, v dřívějším vývoji této strany ověřených hodnotách, ani ponětí. Není se ve skutečnosti co divit. Lidé, kteří od chvíle, kdy opustili školy, se živí jen politikou, aniž by měli jisté charisma, které je pro tuto profesi nejen vítané, ale i nutné, něco takového ani nemohou chápat. Nikdy neměli aspirovat na jakékoliv, nejen ty klíčové funkce v této straně.

I proto lze vnímat členy současného vedení ČSSD jako do socdemokratické struktury odjinud parašutované jedince. Tato praxe vkládání kukaččích vajec do jiných hnízd se po r. 1990 rozšířila z tehdejšího OH i do jiných stran. I Sobotka by se klidně mohl ucházet o pozice u lidovců, Hašek možná také, i když není jisté, jestli je rovněž římskokatolického vyznání (což má svojí váhu při prosazování odmítavého postoje k zákonu o církevních restitucích). Nemluvit pravdu ovšem umí. Svojí pasivitou a soustředěním se jen na své kariéry jako by byli tito něco jako ufoni. Nejenže jim chybí sebereflexe, ale je pro i typická neochota odejít ze svých pozic, i když se jasně prokáže jejich nezpůsobilost je zastávat. Klidně risknou rozkol celé členské základny i svých dalších podporovatelů. O zájmy české společnosti jim nikdy nešlo a nejde. Připustili, aby jimi ovládané struktury zevnitř ovládla atmosféra strachu. Projevuje se to hlavně tím, že lidé, kteří by mohli být užiteční jako její členové či příznivci té které strany, dají přednost mlčení před otevřenou diskusí o směřování strany v domnění, že si tím zachovají nějaké šance v budoucnu něco prosadit. Takové strany poznáte snadno. Třeba tím, že je v nich mrtvo a že navenek zásadně vystupují – hlavně před médii – vždy jen ti „důležití“. Ve skutečnosti jde o zřetelné zárodky vnitřního sociálně demokratického totalismu.

V souhrnu: stávající mocenská struktura v „socdem“ byla a je nejen slabošská, neinvenční, ale hlavně nevěrohodná. Kdyby trochu více investovala do výchovy nové elity (také její někdejší předák Zeman na toto „opomenutí“ doplatil v  prezidentských volbách před deseti lety, což možná vysvětluje jeho současnou opatrnost při kritice poměrů v této straně), mohla být na tom mnohem lépe. Musela by ale risknout existenci připravené konkurence. Radši proto chce vládnout sama, bez ní.

Vždy zbývá možnost, že se nějakým zázrakem podaří v horizontu zhruba nejpozději do dvou dalších let, než budou nové, již zjevně nevyhnutelné předčasné volby - rekonstruovat ČSSD. Udělat z ní stranu, která by byla opravdu schopna vytvořit dobře fungující stát. Do té doby by ČSSD měla upřednostnit odchod do opozice (otázkou by bylo, kdo by tady vládnul a jak, ale Okamura by to asi vzal). Není jen jasné, zda uvnitř této struktury jsou ještě lidé schopní soustředit se na obnovení základních prvků takové struktury. Nemyslíme tím členskou základnu, ale onu „přirozenou“ elitu. Nejde o čistku od lidí, kteří z morálních ani jiných důvodů tam nemají být, ale i o přípravu nových lídrů, což v žádném případě není totéž jako otevřít dveře k pozicím dalším mladým Grossům a Sobotkům. Jde o lídry, kteří chtějí udělat něco ne pouze pro sebe, ale i pro své spoluobčany. Jsou i jinde než jen v mladších věkových kategoriích. Především jde o lidi nebojící se jít do sporů tam, kde se po dobrém nedá nic udělat. Třeba do sporu s prelátskou církví, s jejím zájem si přivlastnit znovunakradené (po Bílé hoře) majetky, či s multimiliardářskými oligarchy, kteří nikdy nebudou mít dost, aby nám nemuselo opět demonstrovat Švýcarsko, jak s těmito zločinci zamést.

Vladimír Čermák