Věra Tydlitátová: K sedmdesátinám Karla Kryla

KOMENTÁŘ

12. dubna je tomu sedmdesát let, co se v Kroměříži narodil jeden z největších a nejvýraznějších českých básníků dvacátého století, Karel Kryl.

11. dubna 2014 - 07:00

Jeho písně pro mne a pro moji generaci znamenaly osvobozující závan pravdy v době, kdy strach zcela ochromil všechny „dospělé“ a jejich lhaní nebo mlčení je v našich očích zbavilo autority a nahradilo ji lítostí a pocitem osamělosti a bezmoci. Zatímco na západě revoltovala mládež velkolepými strkanicemi v ulicích a divokým vzdorem, u nás byla největším vzedmutím revoluční odvahy Krylova písnička potichu zanotovaná v úzkém kruhu spolehlivých přátel.

Pamatuji si, jak jsem o prázdninách s kamarády tábořila nedaleko Třeboně na břehu rybníka. Poblíž seděli nějací trampové a již dávno po půlnoci zazněly od jejich ohně známé akordy Pasážové revolty. Kluci zpívali velmi tiše a přidávali další a další známé písně, Anděla, Nevidomou dívku, Bratříčka, Jeřabiny… Vtom poblíž bouchla dvířka od auta, pak další a další. Tmu prolomily reflektory a ze všech stran se k trampům seběhli policajti. Bylo jich asi patnáct a vrhli se na těch šest mladíků s napřaženými obušky. Křik, rány a sténání netrvaly dlouho, kytara byla rozbita o strom a kluci brutálně nataháni do aut. Z pár minut bylo všude ticho, jen moje kamarádka Marta tiše plakala do spacáku.

Uplynula nějaká ta voda, přešly mraky a odvaha je nyní velice laciná. Zato rozum silně podražil, jak kdosi vtipně říkal. A podražily i jiné věci a opět jiné věci jsou již zcela nedostatkové. Žít ve svobodě je pro mnohé nadmíru obtížné, tak obtížné, že by rádi nějakým okupantům opět otevřeli vrátka. A jiní lidé jsou prostě jen zmatení, nevinně nevědomí a hledají svou pravdu, svůj maják. „Zahraj to Morituri vod Landy, vole.“ zaslechla jsem nedávno z partičky chlapců u nádraží. Bylo jim tak šestnáct a tvářili se dospěle a zasvěceně. Schválně jsem chvíli počkala, abych si byla jistá – ano za okamžik zazněly první akordy Krylovy písně.

Tak vidíte, písničky „vod Landy“, Krylovy balady a protestní písně znějí mezi námi pořád. A jak se mění časy, ty písně proměněné na řízné marše hřmějí do pochodu těm, které Kryl tolikrát s hořkostí odsoudil, slýchám je zpívané na rynku pod nehezkými prapory a vyřvávané pod zdviženými pěstmi. Byl-li po Listopadu Karel Kryl zklamaný, co by řekl nyní na vykrádání svého díla? Vím, že tohle nechtěl, věřil ve svobodu a věřil, že lidé svobodu unesou a dokáží v ní žít. Vím, že by byl znechucený otrockou povahou těch, kteří dnes vzývají tehdejší okupanty jako své nejmilejší přátele. Ale také vím, že pořád někde v ústraní zní tichý akord a stále znovu a znovu kdosi čistého srdce hledá ten pravý tón. A stále je dost těch, kteří znají pravého autora Morituri a kteří dobře vědí, co vlastně Karel Kryl svými verši říkal. Je mezi námi dost těch, kteří si umějí vážit svobody.

Co psát dalšího? Všechno již bylo řečeno. Zde je pár slov věnovaných Karlu Krylovi jako poděkování i jako povzdech:


KARLU KRYLOVI
Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat
Tak vidíte pane básníku
Vaše písně zpívají jiní
Ach ty Vaše verše ty jsou jako výstřely
Jen ruka která mířila umdlela
Tak nějak vykradená jsou ta slova
Prý Vás milují psi a chameleóni a taky jistý sup
Tak oblíbený básník milovaný i sběří
Komu se to podaří no řekněte?
Říkáte světlo a oni kývají: Ano tma
Říkáte tma a oni kývají: Ano světlo
Jak veliký je ten náš Kája
Náš náš náš námi ochočený
Na smrti je nejhorší ta bezmoc
Vůči vykradačům hrobů
Ale my víme o kom jste zpíval
My tu rakovinu známe

Květa Tydlitátová
Psáno pro Prvnizpravy.cz