Od devadesátých let docházelo k různým nevýhodným způsobům ztráty kontroly nad vodárenstvím, a to zvláště zásluhou pravicové politické reprezentace. Kupříkladu uzavíráním smluv na absolutně nesmyslně dlouhou dobu s tím, že soukromý subjekt na infrastruktuře města či obce za pro něj výhodných podmínek čerpá zisk a náklady na údržbu vodovodních řadů a další infrastruktury zůstávají městům a obcím. Jinde, kde nakonec došlo k privatizacím i vodovodů, se občané měst a obcí stávají rukojmím monopolních soukromých společností, které určují podmínky. A samozřejmě rády zvyšují ceny, jak jen to je možné.

Znám osobně případ toho, kdy známému přestal fungovat společností nainstalovaný vodoměr a naměřil mu násobně vyšší spotřebu vody, přestože k ničemu takovému z jeho strany nedošlo. Když věc začal řešit, tak zjistil, že je zcela v rukách této firmy, jejíž pracovníci vypracují posudek, zda byl, nebo nebyl rozbitý a ještě si to nechají kaucí dopředu zaplatit. Výsledek byl, že mu tvrdili, že je v pořádku, takže zaplatil ještě další peníze za přezkoumání. Nicméně po instalaci nového došlo zase k poklesu spotřeby na původní průměrnou úroveň z násobně vyšší.

Jedná se o soukromé společnosti mající bohužel mnohdy postavení spíše neomezených vládců nežli poskytovatele služeb občanům. Zcela běžné je také to, že tam, kde mají soukromé firmy zprivatizované obecní vodovody, nedochází vůbec k žádným investicím či opravám infrastruktury. Pouze snaha maximalizovat zisk na tomto z mého hlediska dost základním veřejném statku.

Některé obce mají to štěstí, že dlouhodobé nevýhodné smlouvy také někdy končí a mají šanci zase získat kontrolu nad dodávkami vody pro své občany. Všem odpovědným zastupitelstvům měst a obcí maximálně doporučuji využít jakékoliv příležitosti získání vodovodů do své správy za jejich podmínek. Je to výhodné pro všechny, tedy kromě těch pár společností, které pohodlně léta královsky na prodeji vody bohatly.