Bohužel už následující rok znamenal i v českém sportu návrat k dogmatickým praktikám. "Normalizační" politiku KSČ plně podpořily v červnu 1969 ustavující sjezdy České tělovýchovné organizace a Slovenské tělovýchovné organizace. V roce 1970 se ještě nové vedení státu a představitelé tělovýchovného hnutí neodvážili uspořádat československou spartakiádu, protože si nebyli jisti loajalitou desetitisíců cvičenců a diváků na Strahovském stadiónu v Praze. Pod záminkou nedostatku času na přípravu byly uspořádány jen tzv. tělovýchovné slavnosti v okresech.

V roce 1971 byl zpracován tzv. systém politickovýchovné práce v ČSTV a Poučení z krizového vývoje tělovýchovné organizace v uplynulém období. Tehdejší vládnoucí garnitura však v tomto období chápala především vrcholový sport a státní reprezentaci jako jednu z mála oblasti, ve které je možno rovnocenně soutěžit s nejvyspělejšími státy světa. Proto bylo v roce 1973 přijato usnesení o zabezpečení vrcholového sportu, které v praxi znamenalo zřízení systému středisek vrcholového sportu.

Počátkem sedmdesátých let také přešel hlavní podíl na financování tělovýchovných zařízení z tzv. vnitřních zdrojů ČSTV na celospolečenské zdroje. Jestliže v roce 1965 činily prostředky vynaložené na výstavbu tělovýchovných zařízení z celospolečenských zdrojů necelých 15 %, pak o 5 let později tyto zdroje činily téměř 85 % investic a v roce 1974 již téměř 100 %. K velkému rozmachu výstavby tělovýchovných zařízení došlo v sedmdesátých letech s dozníváním počátkem osmdesátých let. V tomto období se kladl důraz na výstavbu nejvíce chybějících krytých tělovýchovných zařízení, jako jsou bazény, sportovní haly a umělé ledové plochy.

Současně s tím začaly vznikat nejrůznější aktivity na podporu tzv. masového rozvoje tělesné kultury. Přes některé pozitivní výsledky však masový rozvoj tělesné výchovy a sportu stále neodpovídal potřebám aktivního způsobu života společnosti. Masový rozvoj se především posuzoval kvantitativními ukazateli a pokud možno politickým podtextem a již méně podle kritérií účinnosti tělovýchovného procesu, podle systematičnosti tělovýchovné aktivity a podle získávání občanů a mládeže k pravidelné tělovýchovné činnosti.

Zejména s počátkem 80. let začal stále větší počet našich vrcholových sportovců zejména tenistů, hokejistů, plavců, ale i dalších, odcházet do zahraničí, a to jak formou emigrace, tak formou legálních či dodatečně legalizovaných pobytů. Tímto způsobem řešili tito úspěšní a svým způsobem výjimeční jedinci celý soubor nahromaděných problémů.

Kromě nesouhlasu s politickou situací a stavem občanských svobod u nás byly mezi nejčastějšími příčinami odchodu zejména ekonomické motivy, lepší tréninkové možnosti, lepší materiální vybavení, možnost svobodného cestování a snaha startovat ve špičkových klubech či vrcholových soutěžích.

Lze konstatovat, že v předlistopadovém období nezůstal ani český sport ušetřen destrukci morální i materiální, která provázela komunistický režim. Přesto je zřejmé, že sport nepodlehl takové devastaci jako ostatní oblasti života totalitní společnosti. Protože mocní minulých let žádali od sportovců, aby svými úspěchy "potvrdili přednosti socialismu", snažili se jim vytvořit více či méně podmínky odpovídající vrcholným výkonům. Díky tomu byla i v některých regionech vybudována slušná sportovní zařízení a v souvislosti s reprezentačními úkoly v některých sportovních odvětvích dosáhla metodika tréninku světové úrovně.

Bezprostředně po 17. listopadu 1989 počala cesta demokratizace československé tělesné výchovy a sportu, což se odrazilo v zásadní změně organizační struktury československé tělesné výchovy a sportu. Jako první se ze struktury ČSTV uvolnil Československý olympijský výbor. Následovalo obnovení Československé obce sokolské. Postupně začaly vznikat další organizace. Asociace tělovýchovných jednot, Asociace sportu pro všechny, Československé konfederace sportovních a tělovýchovných svazů, Český svaz tělesné výchovy a Sdružení technických sportů a činností. Svoji činnost obnovil i Orel. Na Slovensku vzniklo Slovenské sdružení tělesné kultury. Činnost obnovily i Československý junák - skaut, YMCA a YWCA. V březnu 1990 zanikl ÚV ČSTV a jeho orgány.

V oblasti státní správy začalo plnit svou funkci ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR. V lednu 1990 se stala V. Čáslavská poradkyní prezidenta pro sport a sociální otázky. V České národní radě vznikla po volbách v roce 1990 z iniciativy autora článku Stálá pracovní komise pro sport, který se stal i jejím prvním předsedou. Později (v roce 1995) se transformovala do podvýboru pro sport.

V samotném sportovním hnutí však začalo postupně docházet i k velmi negativním jevům. Postupně se rozpadl ucelený systém, kdy zanikly střediska mládeže a vrcholového sportu. Došlo ke snížení počtu sportujících studentů na všech stupních škol a snižoval se i objem sportovní přípravy. Na rozdíl od Slovenska nebyl celá devadesátá léta přijat žádný zákon, který by upravoval oblast sportu a definoval jeho společenskou roli.

Dne 1. ledna 1993 se loterijní společnost Sazka rozdělila na dvě samostatné organizace v poměru 2:1 v prospěch ČR. V Česku vznikla Sazka a na Slovensku Športka a poté změnily i svoji právní podobu na akciové společnosti, kdy se jejími podílníky stala dobrovolná sportovní sdružení. Sport měl v té době dva hlavní zdroje financí. Finance ze státních zdrojů (MŠMT), tak i z vlastních zdrojů (členské příspěvky, sponzoring, dividendy akciových společností s majoritou ČSTV). Důraz byl tedy kladen na vícezdrojové financování. Ovšem celkový objem zdrojů postupně stále klesal.

Podmínky pro rozvoj sportu se v České republice začaly oproti devadesátým létům  významně zlepšovat v období vlád ČSSD v letech 1998-2006. Byla přijata celá řada koncepčních dokumentů včetně tzv. Národního programu sportu pro všechny (2000). V roce 1999 bylo díky novele loterijního zákona umožněno sportovnímu prostředí získávat zdroje na vlastní činnost z výnosů loterijních společností.

V roce 2001 byl přijat Zákon o podpoře sportu, který definoval hlavní pojmy dle Evropské charty sportu a sport byl vymezen jako „veřejně prospěšná činnost“. Toto pojetí zákona postavilo sport do výhodnější pozice z pohledu financování z veřejných zdrojů. Byly schváleny i některé další zákony (o ochraně olympijských symbolik, o majetku státu, kterým byl z iniciativy autora článku převeden do vlastnictví sportovních organizací majetek v hodnotě 4,5 mld. Kč, apod.).

1. července 2000 ustavena Rada sportovní reprezentace ČR, byla vytvořena nová síť sportovních center mládeže a o péči sportovců se starala resortní sportovní centra. Ve státním rozpočtu opět díky iniciativě autora článku byly zřízeny investiční programy na podporu a rozvoj regionální sportovní infrastruktury, díky kterým získalo sportovní prostředí významné zdroje na obnovu a rozvoj svých zařízení.

Bohužel po roce 2006 byly tyto programy postupně zrušeny. Kromě toho byl v roce 2011 opět změněn loterijní zákon, který sportu v podstatě odebral zdroje z výnosu loterijních společností a financování sportu v ČR se opět vrátilo do období před rokem 1998. K dalšímu propadu finančních zdrojů došlo po krachu Sazky.

V roce 2012 došlo k významné reorganizaci sportovního hnutí, zejména jeho dvou nejvýznamnějších spolků bývalého ČSTV, které se dnes jmenuje Česká unie sportu (ČUS) a bývalého Sdružení technických sportů a činností (dříve Svazarm), které se dnes jmenuje Sdružení sportovních svazů (SSS ČR).

Po nástupu nové vlády v roce 2013 zejména díky textu koaliční smlouvy zavládlo ve sportovním prostředí optimismus v očekávání postupného narovnání propadu financování sportu, které se postupně od roku 1989 s výjimkou let 1998-2006 stále snižuje. (viz tabulka):





Státní rozpočet pro rok 2015 ale, bohužel, předpokládá, že sport od státu dostane jen třetinu prostředků, které dostával před listopadem 1989. Poslanecká sněmovna bude v příštích dnech návrh státního rozpočtu na rok 2015 projednávat a jedním z pozměňovacích návrhů je i návrh na navýšení zdrojů na podporu sportu o jednu miliardu Kč.

Avšak, ať už dopadne hlasování v Poslanecké sněmovně jakkoli, je zřejmé, že stát se 25 let po listopadové revoluci ke sportu rozhodně vlídně nechová a fakt, že v dnešní době si díky tomu 23% českých rodin nemůže dovolit, aby jejich děti sportovaly, je alarmující.

Z tohoto pohledu, bohužel, 17. listopad 1989 pro sport žádnou výhrou nebyl.