Šéfové ČNB však před národem tak trochu tají, že neméně důležitým úkolem ČNB je také dodržovat stabilitu měnovou. Dokonce dle zákona musí podávat Poslanecké sněmovně několikrát do roka zprávu o měnovém vývoji. A Poslanecká sněmovna může dokonce vyžadovat v některých případech i mimořádnou zprávu ČNB. Bohužel intelektuální hladina většiny členů české Poslanecké sněmovny zpravidla nedosahuje ani výše jejich platu (vyjádřeného v tis. Kč), a tak měnová kouzla ČNB nechávají naše poslance klidnými.

Když před několika týdny prudce padal ruský rubl vůči americkému dolaru, byly toho plná média. Fakt, že za posledních pár let, aniž by musela, oslabila česká koruna vůči USD o více než 47 % a zejména díky intervencím ČNB vůči euru o více než 21%, však české mediální hrdiny nechává klidným. A to ještě není nikde psáno, že se koruna nemůže dále propadat jak vůči dolaru, tak i vůči stále slábnoucímu euru.
Ostatně jistě ne náhodou je ve Wall Street Journal  česká koruna pod portrétem guvernéra Miroslava Singera označena za světovou měnu s největším propadem od začátku roku („koruna oslabuje víc než rubl“).

Není to tak dávno, co různí rádci a poradci doporučovali Čechům spořit ve zlatě, v době, kdy ceny zlata šly prudce nahoru. Problém je ovšem v tom, že ceny zlata se uvádějí v dolarech. A tak, zatímco dolarové ceny zlata stoupaly, korunové nikoli. A úspory jakbysmet.

Guvernér ČNB se nám všem snažil vysvětlit, že hlavním cílem jeho kroků bylo spasit české hospodářství. Faktem ovšem je, že kromě některých měnových spekulantů na měnové intervenci vydělala především samotná ČNB, která si ziskem za léta 2013 a 2014 v objemu 130 mld. Kč vyrovnala své vlastní hospodaření za uplynulá léta. Lze očekávat, že si management za tyto „úspěchy“ přiznal i tučné odměny.

Problémem ovšem je, že ČNB neplatí daň ze zisku, takže české národní hospodářství ani český státní rozpočet z těchto operací žádný efekt nezaznamenal.

Strašákem možné deflace a ekonomického propadu guvernér ČNB zdůvodňuje opatření, která měnovou volatilitu české koruny posunuje úplně mimo únosné pásmo. Je tedy logické, že existuje řada ekonomů, kteří tuto tezi považují za velkou chybu a vyjadřují zásadní nesouhlas s tím, že ekonomickou situaci může takovýmto způsobem vyřešit centrální banka.

„Mnohem větší důraz by měl být kladen na to, co lze učinit ve fiskální oblasti, co může udělat vláda a co lze zlepšit v legislativním prostředí v oblasti podnikání,“ říká např. Lukáš Kovanda, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen, který je znám i tím, že udělal knihu rozhovorů s mnoha držiteli Nobelovy ceny za ekonomii,publikoval analýzu, podle níž deflace vlastně vůbec nemusí souviset se zadušením ekonomiky. Z celkem 17 případů deflačních etap v období přesahujícím více než sto let jen v jednom jediném případě nastal zároveň těžký hospodářský útlum, plyne z Kovandovy analýzy.

Viceguvernér švédské centrální banky Martin Flodén zase řekl: „Cenová hladina například v případě zboží, jako jsou televizory, počítače nebo mobilní telefony, klesá coby výsledek rapidního růstu produktivity celkem rychle, a to dokonce v obdobích, kdy je obecná míra inflace zřetelně kladná“. Flodén přitom dodává, že „navzdory klesajícím cenám poptávka po tomto zboží nekolabuje, ale naopak v průběhu času (prezentuje data od roku 1980) stoupla.“

Také v poslední Zprávě ČNB o inflaci se mimo jiné říká, že „indikátor domácnostmi vnímané inflace se během třetího čtvrtletí 2014 – po téměř třech letech – posunul do nepatrně záporných hodnot“. Ovšem současně zpráva uvádí, že „indikátor očekávané inflace se dlouhodobě pohybuje v kladných hodnotách“ a také že „inflace očekávaná analytiky v ročním horizontu leží mírně výše než v prognóze ČNB“.

Takže obavy z deflace se jaksi nenaplnily a zřejmě ani nenaplní. Rovněž podnikatelská veřejnost hodnotí bankovní intervence ve vztahu k ovlivňování spotřeby a pohybu cen jako zbytečné.Analytik Svazu průmyslu Bohuslav Čížek k prvnímu výročí devizové intervence zcela jednoznačně potvrdil, že obavy centrálních bankéřů o hrozbě zničujícího poklesu cen („deflační spirály“) členové Svazu průmyslu nesdíleli a ani nesdílejí. Mimo jiné konstatoval: „Výrazné riziko deflační spirály a v její drastické souvislosti zmiňovaných výrazných negativních dopadů (v základním scénáři očekávání ekonomického vývoje) jsme v době intervence neviděli a ani nyní jej nevidíme.“

Pokud budou ceny ropy i nadále zůstávat na mnohaletých minimech, nebo budou dokonce ještě dále klesat, je zřejmé, že dříve či později by měly začít klesat i ceny pohonných hmot a následně i další ceny. Pokud bude ČNB trvat i nadále na svém, bude jistě v pokušení korunu dále devalvovat vůči již tak dost oslabujícímu euru.

Možná by tím opět pomohla sama sobě, možná opět některým zájmovým skupinám, avšak většině občanů ČR a české ekonomice by nepomohla zcela jistě.  A to ani dnes, a ani v blízké budoucnosti.

Pokud šéfové ČNB hovoří o tom, že intervence vůči vlastní měně jsou jen dočasné a měly by skončit nejpozději za rok, asi by měli rychle a velmi pozorně sledovat dopady stejného postupu jejich švýcarských kolegů. Jestliže dnes jsou čeští exportéři (na rozdíl od zbytku národa) z postupu ČNB nadšení, měli by i oni velice pečlivě studovat obrovský měnový šok švýcarského franku, který by s největší pravděpodobností většinu z nich v případě stejného opatření ČNB v roce 2016, které také slibuje, uvrhl do insolvence.

Pomalu, ale jistě se tak ukazuje, že současná politika ČNB nepřináší do českého ekonomického prostoru jistotu a stabilitu, alenaopak velkou nejistotu. České firmy netuší, zdaa kdy ČNB přistoupí k další devalvaci, a dále zhorší podnikání firmám závislým na importu, exportéři se zase po švýcarském měnovém výbuchu obávají, zda a kdy nastane něco podobného i u nás.

ČNB na rozdíl od svého zákonem stanoveného poslání svými kroky zvyšuje měnovou volatilitu a vytváří nebezpečí prudkých změn. Pro zdravý vývoj národního hospodářství je však potřeba pravý opak.

A tak je zřejmě i na čase, začít diskutovat o úloze ČNB a o míře její nezávislosti. ČNB by zcela jistě neměla být závislá na nejrůznějších tlacích politických uskupení, ale ani na tlacích nejrůznějších zájmových skupin. Je otázkou, zdali tomu tak dnes skutečně je.

ČNB a její rozhodování by však rozhodně nemělo být nezávislé na ekonomickém vývoji země, na osudech občanů ČR, jejich životních jistotách a jejich životní úrovni. A i zde je otázkou, zdali tak tomu ve skutečnosti náhodou opravdu není.

Myslím, že je na čase nalézt zákonné mechanismy k tomu, kterak ČNB přivést k zodpovědnosti za svá rozhodnutí, postupy a opatření.