Je až neuvěřitelné, jak průhledně, usilovně a upoceně dává tato sbírka prapodivných osob najevo, že jediným cílem jejich kampaně je dát do ruky Miloši Zemanovi hračku – budoucí vládu České republiky.

Současný vývoj volební kampaně začíná stále více dávat za pravdu těm, kteří se obávali roztříštěnosti budoucí Poslanecké sněmovny, a tím i značné politické nestability. A to tím spíše, že většina nových či staronových možná budoucích hráčů na parlamentní scéně je vnitřně značně nehomogenní, názorově i osobnostně roztříštěná, často snad až náhodně sesbíraná a jejich kandidátky jsou v převážné míře naplněny osobami i osobnostmi, které mají s politikou, s parlamentními diskusemi a politickým vyjednáváním jen mizivé či dokonce vůbec žádné zkušenosti.

Skoro by se chtělo říct, že příští parlament může brzy připomínat ten první porevoluční, kdy do tehdejší ČNR přišly v roce 1990 kromě dnešních  KDU-ČSL a KSČM zcela nové strany. Do půl roku se začaly navzájem dělit a štěpit tak, že už po roce nebylo při projednávání zákonů zřejmé, kdo je vlastně koalice a kdo opozice. V době porevolučního nadšení to snad mohlo být omluvitelné a možná i úsměvné, ovšem dnes po téměř 25-ti letech budování demokracie by to byla poněkud tristní situace.

Že se tak může stát, naznačují účinky volebních kampaní nových „malých“ politických predátorů, kteří svou marketingově velice účinnou, byť poněkud dogmatickou a v řadě případů ne úplně pravdivou kampaň v některých případech jdoucí i na samu hranu volebního zákona, zákona o reklamě apod., ale na druhou stranu kampaň zajímavou a svěží deklasují v boji o hlasy voličů své „dospělé“ soupeře na celé čáře.

Tady mám na mysli především kampaň Ano Andreje Babiše a Úsvitu přímé demokracie Tomio Okamury, ale i zatím trošku ve stínu tápajícímu bloku Hlavu vzhůru Jany Bobošíkové.

Okamura ale hodlá bojovat „ proti bordelu a korupci“ v čele s kandidáty Věcí veřejných, strany, která byla v minulém volebním období (po té, co pravice získal pohodlných 118 hlasů a mohla, poprvé od roku 1996, vládnout s pohodlnou většinou), přímo prototypem politického zmatku, chaosu, či chcete-li bordelu, a korupci měla zakódovanou přímo ve svých stranických dokumentech a z korupce se i navzájem její členové obviňovali tak, že skončili až u soudu. Takže se  „Úsvit“ stává poněkud nevěrohodným, a tím i své volební šance dosti oslabuje.

Bobošíková zase udělala, dle mého, zásadní politickou chybu, vlastně dvě. Její již zavedené hnutí Suverenita se rozpadlo na dvě, přičemž ta „nebobošíkovská“ část kandiduje právě s původním názvem Suverenita. Bobošíkové se sice podařilo sestavit obdivuhodně rychle nový volební blok, plný zkušených a zajímavých politických tváří, který dokonce veřejně podporuje otec zakladatel české pravice Václav Klaus, nicméně příliš krátce před volbami se tento blok schoval pod zcela nový název Hlavu vzhůru, který v tak krátkém čase bude hledat velmi obtížně cestu ke svým voličům.

Proti tomu velice kreativní, stupňující se a tak trochu typicky česko-švejkovská kampaň Hnutí Ano boduje, a „tak určitěěě“ se do Poslanecké sněmovny dostane. Obávám se ovšem, že i samotné hnutí překvapí výše volebního zisku, který pravděpodobně do sněmovny „vykopne“ i ty, kteří o tom vůbec neuvažovali, nebudou na to připraveni a mohou být velmi rizikovou částí budoucího poslaneckého klubu.

Když proti tomu postavíme zcela idiotskou a infantilní „veršovanou“ kampaň ODS a poněkud plachou a nesmělou kampaň TOP 09, mohou se na pravé sněmovní křídlo dostat i kandidáti tradičně „Klidné síly“ KDU-ČSL.

Na levém křídle je poněkud jasněji a čitelněji. Ovšem tradičně nenápadná kampaň KSČM, spoléhající na své věrné voliče, které nemusí nijak barvitě přesvědčovat, má pouze omezený volební rádius, ohraničený maximálně 15-ti procentní hranicí.

A bohužel se zdá, že ČSSD se nepoučila z kampaně v roce 2010, kdy pod pláštíkem vysokých preferencí zvolila nic neříkající, unylou a nudnou kampaň bez překvapení a gradace a volby sice vyhrála, ovšem s výsledkem, který jí neumožnil sestavit vládu. Stejnou chybu ale opakuje i v letošních volbách, kde se pod tlakem Miloše Zemana její lídři více soustředí na to, kdo bude tím vyvoleným k sestavení vlády, a poněkud zapomínají na oslovování nerozhodnutých voličů.

Tím obě tradiční a „velké“ levicové strany otevírají na svém pravoboku prostor pro populisty všeho druhu k tomu, aby jim přetáhli voliče do středo-pravého tábora a na svém levoboku zase prostor pro SPOZ, bojující Za (vládu) Miloše Zemana.

A tak se může nakonec stát přesně to, po čem „starý jezevec z Vysočiny“ asi nejvíce touží. SPOZ se nakonec do Poslanecké sněmovny vetře posledním nezavřeným oknem a stane se jazýčkem na vahách, a to jak směrem vlevo, tak i směrem vpravo.

A to bude teprve to pravé pro prezidenta, který stejně jako v případě Rusnoka, jmenuje premiéra podle svého gusta a bude tím, kdo bude fakticky v příštích čtyřech letech vládnout….
                                                                                      
Michal Kraus